Domovská stránka Obrazom a slovom Aktuálne - stručne Fotogaléria
 
Pokročilé vyhľadávanie
 
RSS
Prihlásenie
Prihlasovacie meno: Heslo:
Obrazom aj slovom
Obrazom aj slovom > Zo zahraničných tratí > Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (1)

Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (1)

 
Do Albánie? A do Kosova? A nezastřelí vás tam? Takové byly nejčastější reakce známých a blízkých, když jsem se zmínil o cíli své další ­- a letošní první zahraniční - cesty za poznáním doposud nenavštívené a tak trochu tajemné země - Albánie.


 











Tato, pro většinu z nás v podstatě neznámá a dlouhá léta zcela izolovaná, končina se v posledních letech přece jen otevírá pro cizince, kteří mohou obdivovat krásy přírody na vysokohorských túrách, či se vykoupat v Jaderském moři v několika málo letoviscích. Navíc, ještě před několika málo lety zde - ale i do Makedonie či Jugoslávie - dnešního Srbska, Kosova a Černé Hory - byla vízová povinnost, což jistě nepřispívalo k atraktivitě regionu. Pro železničního cestovatele je cíl cesty ovšem zcela jasný a pochopitelný - sem dodávané a zde doposud sloužící motorové lokomotivy československé výroby.

Ale abych začal od začátku - v Kosovu jsem již před třemi lety byl a bylo to vše v klidu a pohodě, ale Albánie byla jednou z posledních zemí Evropy, kde jsem doposud nebyl a to vlakem a ani jiným dopravním prostředkem. Ono to vlastně vlakem ani přímo nejde. Albánské železnice byly dlouhá léta jako jediné v Evropě bez napojení na sousední sítě. Napojení do bývalé Jugoslávie - do Podgorice v dnešní Černé Hoře - vzniklo až v osmdesátých letech a nikdy nesloužilo pro pravidelnou osobní přepravu. Vůbec - historie Albánie - je zajímavá, ale spíše smutná. Tato hornatá země patřila po 2. světové válce k socialistickému táboru, ale na protest proti okupaci ČSSR vystoupila z Varšavské smlouvy. Poté nastala již zmiňovaná dlouholetá politická i ekonomická izolace, narušovaná snad jedině občasnou výpomocí. A jednou z těchto akcí byly i dodávky československých motorových lokomotiv, zprvu v padesátých letech to byly malé T 211.0, později řada T 435.0 a poté od r. 1968 mohutné T 669.1. Tyto stroje v současné době jako jediné zajišťují veškerou osobní a skromnou nákladní přepravu v zemi. Již po nahlédnutí do skrovné nabídky osobních vlaků jedoucích po třech tratích bylo jasné, že plánované dva dny pobytu na projetí celé „sítě“ měřící zhruba 450 km nebudou stačit. Ale nejdříve bylo nutno do vzdálené Albánie nějak dojet… a to nejlépe přes Makedonii a Kosovo.

Plán celé cesty po této části Balkánu vznikl ovšem jako vždy na začátku roku - kam vyjet s loňskou FIPkou? Jak jsem se již zmínil výše, v Albánii jsem doposud nebyl a Makedonie, Kosovo a Černá Hora s touto zemí sousedí. Řecko je vlakem momentálně nedostupné, takže bylo jasné, že posledních šest dní letošního března strávíme ve vlaku v těchto čtyřech zemích s tranzitem přes Slovensko a Maďarsko. Ano, strávíme, poněvadž se mnou vyrazil kamarád Jožka Veselý, můj dlouholetý spolucestující po zatím jen vnitrostátních cestách - Slovensko za opravdovou železničářskou „cizinu“ nepovažuji. Na tuto cestu bylo potřeba oproti mým zvyklostem - nebyla zde možnost improvizace - sestavit alespoň jakýsi plán cesty, ohledně již výše zmíněné minimální frekvence spojů v Albánii, ale i v Makedonii a Kosovu. Tam hustota vlaků rovněž odpovídá pověstnému uherskému roku. Takže odjíždíme!

25. 3.

Vyjíždíme ráno z Uherského Brodu, v Břeclavi přesedáme na Avalu, přímý rychlík do Bělehradu. Po cestě vše v pohodě, snad jen nezáživná a rovinatá krajina na jihu Maďarska a poté pomalé jízdy před Bělehradem vadí Jožkovi, cesta opravdu neubíhá. V Bělehradě jsme načas, zde je již přistaven noční vlak do makedonského Skopje s přímými vozy do Sofie. Nacházím volné kupé, s deseti minutami zpoždění odjíždíme a po chvilce v příjemně vytopeném oddíle usínáme.



EC 271 „Avala“ ve stanici Budapest-Keleti dobírá ruské lůžko.


V srbské Subotici probíhá nejdříve pasová a celní prohlídka, poté souprava popojíždí k nástupišti pro vnitrostátní frekvenci.


26. 3.

V noci nás jen na chvilku vyruší celníci, vše bez problémů, tyto má snad jen makedonský průvodčí, podle jeho pohledu na naše jízdenky, zná, či nezná…? Zděšený výraz hovoří za vše. Ale není první, ani poslední. Do Skopje přijíždíme opět téměř včas, máme v plánu vyjet v 8:40 do Kičeva a zpět se vrátit odpoledne. Nádraží ve Skopje je mohutná, betonová stavba ze šedesátých let, kdy bylo vystavěno po ničivém zemětřesení v r. 1963. Dlouhé, předimenzované perony, obloukové přístřešky nepůsobí nijak zvlášť esteticky, snad jen při focení s kopcem nad městem s mohutným křížem na temeni má nějaký výraz. Horší ovšem je vnitřek nádraží, podchody a vestibul, tma, špína, rozpadající se schodiště, zamčené a neudržované různé kumbály a krámky v zaprášeném podchodu, zápach a zřejmě dlouhá léta nevymalováno. Ale ovšem čistá a udržovaná kancelář policie. Paradoxně ve vedlejším sektoru, vlastně hned za rohem, musí se ale jít venkem, přes restauraci, je krásně udržovaná čekárna autobusů s dokonale fungujícím informačním systémem, mnoha přepážkami, všude čisto, světlo, pohoda. Zde si také později, příští den, kupujeme bez problémů jízdenky na autobus do Tirany, obsluha vzorná, jazykově bez problémů, platit se dá kartou. To již ale čekáme na nástupišti vlak do Kičeva, má na odjezdu víc jak půl hodiny zpoždění. Je tvořen motorovou lokomotivou a dvěma postaršími oddílovými vozy, vyjíždíme ze Skopje, po cestě je ještě poměrně dost mechanických návěstidel, některá již zneplatněna. Jsou jak rakouského, čili našeho, provedení, tak místního, ramena zpola červeně, zpola bíle natřena. Příroda v okolí je velmi malebná, romantické průsmyky, meandry řek, na vrcholcích hor sníh. Máme na prohlídku dost času, jedeme místy hodně pomalu, přes přejezdy snad jen desítkou, projíždíme postupně dvanácti tunely, nejdelší má podle odhadu přes pět kilometrů. Ve vlaku mnoho lidí nejede, do cíle v Kičevu nás přijíždí jen několik, ale po cestě je již vidět to, co bude později v Albánii zcela běžné - velký nepořádek všude, nejen v okolí trati. Zastávky jsou většinou neudržované, pobořené a nechané napospas osudu. Snad jen v dopravnách, kde je výpravčí, je trochu uklizeno, ale dojem z krajiny je právě nepořádkem a polozbořeninami či neupraveností dosti pokažen. Za jednou z pobořených budov zastávek leží dokonce mršina koně, zřejmě to nikomu nevadí, stejně jako hromady všemožných pohozených krámů či stavební sutě všude kolem. V Kičevu je pauza na objetí soupravy, před nádražím je na pomníčku v zahrádce vystavena malá úzkorozchodná parní mašinka s osobními vozy, kolem jsou malé krámky, pod kopcem se rozprostírá město a působí s horami v pozadí poklidně a romanticky. Po cestě nazpět několikrát zastavujeme pro poruchu lokomotivy, ale vždy se po chvíli rozjedeme a pomalu přijíždíme nazpět do Skopje, ale to okolí trati… Máme ještě chvilku času a tak jdeme před nádraží vyfotit zde velmi hustý provoz a různorodý park místních autobusů, jsou zde všemožné typy od postarších „krabic“až po hezké kopie červených londýnských patráků. Za chvíli ale již odjíždí vlak do Kosova, v čele je licenční „kennedy“, za ním jen jeden osobní vůz. Vyjíždíme po souběžné trati s kolejí do Kičeva, po pár kilometrech odbočujeme a v pohraniční stanici Deneral Jankovič, nebo také Han i Elezit, přestupujeme, celní prohlídka bez problémů. Před třemi lety jsem zde přijel z Kosova Polje nohabkou, právě kvůli těmto legendárním strojům jsme vlastně do Kosova přijeli, ale nyní na nás čekal jen malý dvoudílný kosovský motoráček. V Kosovu neplatí ovšem žádné mezinárodní zaměstnanecké slevy a tak si u příjemného pana průvodčího kupujeme za 2,5 eura jízdenku do Prištiny. Již v podvečer vjíždíme do Kosova Polje, kde nás nejvíc zajímá depo před vjezdem do nádraží. V popředí u trati jedeme kolem mnoha odstavených a zrezivělých strojů mnoha typů, ale na prostranství před halou depa stojí odstavené nohabky a několik kennedyů. Zajíždíme s motorákem do konečné stanice v Prištině, je již úplná tma a tak jdeme shánět nocleh. Před nádražím je však jen silnice, benzinová pumpa a v povzdálí osvětlené město. Ptám se na pumpě na možnosti ubytování v okolí, ale nikde nic levného údajně není a tak se vydáváme pár set metrů pěšky na hlavní ulici ke stanici autobusu. Za 0,4 eura nám prodá civilista s peněženkou na drobné - takto průvodčí - jízdenku zpět do Kosova Polje a zde nás kousek od vlakového nádraží odváží ochotný pán autem k hotelu, kde se za - na místní poměry nekřesťanských - 20 eur pro jednoho - a ještě bez snídaně - ubytujeme. A to navíc neteče ve sprše teplá voda !!!





Ráno na hlavním nádraží ve Skopje, nejdříve noční vlak R 335 z Bělehradu - souprava odjela do "depa", kde objela a za chvíli pojede jako vlak R 336 zpět do Bělehradu, modrá jednotka přijela na vlaku Os 630 z Gevgelie a oranžová jednotka s vlakem R 540 z Bitoly.








Záběry z jízdy do Kičeva a zpět, objíždění v Kičevu, různé pohledy na okolí, včetně mrtvého koně.



Po návratu do Skopje si krátíme volný čas focením autobusů před nádražím.


27. 3.

Ráno už teplá voda teče a tak přece jen veseleji vyrážíme k téměř kilometr vzdálenému nádraží a poté do depa. Paprsky vycházejícího slunce se odrážejí na kapotách dvou elegantních nohabek, stojících vedle sebe před budovou depa. Na rozdíl od mé první návštěvy před třemi lety, již nenesou nohabky modrý či vínově červený nátěr s mohutným véčkem vpředu, ale nyní jsou jasně červené či do červenohněda a každá z těch, co jsme viděli, má jiné pruhy kolem skříně nebo vepředu. Rovněž několik posunujících kennedyů je natřeno v jiném schématu než dříve - zelená skříň zůstala, ale žluté pruhy vpředu do véčka zmizely, žlutá je nyní celá kabina, část čela a jakési obloukovité srpovité malby na bocích spolu s modrým doplňkem. K historii nohabek v zdejším provozu snad jen to, že zde jezdí od roku 2006, jsou vyrobeny ve Švédsku a přivezeny sem byly v počtu osmi kusů z Norska. Původní již nejsou ani dříve žlutočervené motoráčky, tyto jsou modrobílé, ovšem ten který jsme ráno zahlédli byl pod vrstvou grafiti téměř „nečitelný“. Jako posila stojí u depa postarší italská motorová jednotka, zdá se však, že brzy nevyjede. Vyrážíme tedy vlakem v čele s pětkou nohabkou do Peče, je to jediná delší odbočná trať v zemi mimo hlavní tah ze Srbska do Makedonie. Frekvence spojů je zde obvyklá, tak jako většinou v sousedních zemích - ráno tam, odpoledne zpět, druhý pár odpoledne tam, druhý den ráno nazpět. To znamená, že náš vlak je dnes z Peče poslední a to je teprve krátce po poledni. V soupravě jsou řazeny tři postarší vozy švédské a rakouské provenience, s kupodivu celkem čistým a udržovaným interiérem a jeden rovněž původně švédský - ještě s označením SJ - dvounápravový nákladní, zřejmě spěšninový (?) vůz. Jízdenka stojí 2,8 eura za jednu cestu, slevy jsou zde jen poloviční pro studenty a 20% na zpáteční jízdenky. Po více jak dvou hodinách jízdy zajímavou krajinou - ale nepořádek opět všude u trati a spousta polozbořenin a nedostavěných domů - přijíždíme do Peče, většího města na západě země, kousek od černohorských a albánských hranic. Válka, která skončila vlastně jen před pár lety, samozřejmě zanechala stopy všude, ale postupně se země vzpamatovává a obě komunity - albánská a kosovská, donedávna znesvářené žijí nyní v relativně klidné pospolitosti. V Peči je velké autobusové nádraží se spoustou spojů do okolí i do ciziny, je to vskutku kontrast s nedalekým vlakovým nádražím, kde jsou k dispozici jen ty čtyři vlaky denně. Město je celkem upravené, ale u kolejí je opět velký nepořádek, navíc nás obtěžují místní děti. Při objíždění fotíme nohabku a ta vypadá nasvícená pod zasněženými vrcholky hor velmi noblesně. Odjíždíme chvíli po poledni a po druhé hodině jsme nazpět v K. Polji, busem a taxíkem poněkud komplikovaně přejíždíme na autobusové nádraží a odtud za 5,5 eura busem do Skopje, celní formality opět bez obtíží. Zde přijíždíme již v podvečer, fotíme ještě nákladní vlak při zapadajícím slunci a jak již výše zmíněno, kupujeme bez problémů za 22 eur pro jednoho jízdenku na noční bus do Tirany a krátce po sedmé večer odjíždíme do cíle naší výpravy - do tajemné země orlů, do Albánie.








Ráno v depu Kosovo Polje a různé pohledy na místní stroje.


Od zadu focený osobák č. 4100 přijíždí do Kosova Polje z Hani i Elezit.


Ještě jeden pohled k depu.


Tento motorák se jmenuje IC 591, každopádně jde o ranní vlak z Prištiny, který jako jedinný jede až do Skopje, na hranicích se přestupuje, ač je uváděn jako přímý.



Nohabka příjíždí z Prištiny do Kosova Polje na vlaku č. 4201, nasedáme a jedem do cílové stanice Pejë/Peć.


Po příjezdu do cílové stanice Pejë/Peć po nás "jdou" malé žebrající děti.




Objíždění na konečné a osobní vlak č. 4200 připravený k odjezdu, po dobu pobytu je souprava zamčená.


Pro představu odjezdy autobusů z Pejë/Peć, dálkové-soukromé (ikdyž soukromé jsou asi všechny spoje) BUSy zde nejsou uvedeny - o jejich odjezdech se musí člověk informovat jednotlivě v kancelářích dopravců, které jsou blíž či dál od autobusového nádraží, prostě zvláštní systém, ne zcela pochopitelný.


A samozřejmě autobusák.


Takto vypadá většina zastávek a bývalých stanic na trati z Pejë/Peć do Kosova Polje, jen ty obsazené jsou zachovalé.


Momentka z vlaku - rozhovor místních obyvatel, mužů různých tváří.


V úterý k večeru, po autobusovém přejezdu zpět do Makedonie, opět ve Skopje a R 337 po příjezdu z Bělehradu.


Text: Staňa Tresa
Foto: Jožka Veselý

Konec 1. části

Verzia pre tlač Pošli priateľovi
Komentáre
Zobrazenie:
Názory sa nemusia sa zhodovať s názorom redakcie. Redakcia za ne nepreberá zodpovednosť
jurko754082
Zaslaný: 23.05.2012 16:42  
Založený: 14.08.2009
Miesto:
Príspevkov: 860
 Re: Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (1)
Tie zábery s Nohábkami sú dych vyrážajúce , paráda :super1:
Taurus
Zaslaný: 23.05.2012 18:30  
Založený: 03.12.2007
Miesto: Bratislava
Príspevkov: 1843
 Re: Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (1)
Tomu sa povie dobrodružný cestopis! :super2:
Nádherné fotografie ktoré úplne verne približujú realitu doplnené pútavým textom!
Už sa teším na pokračovanie!
:super1: :super1: :super1:
lajos
Zaslaný: 23.05.2012 18:43  
Administrátor
Založený: 01.07.2009
Miesto:
Príspevkov: 10053
 Re: Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (1)
Text je napsán velmi poutavě, obávaný vlakový revizor se snažil :super1:
Fotky - radost podívat se :klanacka:
Jsem rád za nová jména lidí, kteří něco pěkného přinesli na naše stránky.
Díky :papa:
Maarek
Zaslaný: 23.05.2012 23:14  
Spolupracovník
Založený: 25.06.2010
Miesto: Nové Zámky
Príspevkov: 4312
 Re: Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (1)
Výborný cestopis,pekné čítanie,pekné fotky-už sa neviem dočkať druhej časti...Ako píše nižšie Leoš,je fajn vidieť nových ľudí a ich tvorbu na stránke :super1: :klanacka:
MAVINFORM
Zaslaný: 24.05.2012 16:01  
Založený: 26.12.2010
Miesto: Nagyszombat
Príspevkov: 123
 Re: Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (1)
Bravóóó :super1:

naozaj skvelý cestopis s množstvom použitelných informácií !!!
Také niečo tu chýbalo... Plus verné a precízne fotografie, hádam vhodné aj do knižných publikaácií. Autor mi spravil radosť aj peknou snímkou SANOSU v Skopje. Pripomenulo mi to dobu, keď aj v BA brázdili cesty T-busy Škoda-Sanos S200...
Moc sa TEŠÍM NA POKRAČOVANIE !!!
:bingo:
cas


Hedviga
prispejteFotkaStručneČlánok
spolupracujeme
sledovacka-hkv.webnode.sk

KHT Zvolen

LTE Slovakia

Železniční magazín

SPDŽ Žilina

TRAINFOTO.eu

IHO.hu

klubmodryhorizont.sk
 
Spomienka na Pala
uzivateliaPoužívateľov online: 25 Používateľov v sekcii
Obrazom aj slovom: 2

Registrovaných: 0
Anonymných: 25

Viac ...