Domovská stránka Obrazom a slovom Aktuálne - stručne Fotogaléria
 
Pokročilé vyhľadávanie
 
RSS
Prihlásenie
Prihlasovacie meno: Heslo:
Obrazom aj slovom
Obrazom aj slovom > Zo zahraničných tratí > Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (2)

Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (2)

 
Do Albánie? A do Kosova? A nezastřelí vás tam? Takové byly nejčastější reakce známých a blízkých, když jsem se zmínil o cíli své další - a letošní první zahraniční - cesty za poznáním doposud nenavštívené a tak trochu tajemné země - Albánie.

 




28.3.

Cesta autobusem v noci není nikdy nic příjemného a nebylo tomu jinak ani nyní, otlačené nohy, málo místa, naštěstí byl každý z nás sám ve dvousedadle a tak se dalo alespoň trochu převracet a přestát tak tuto dlouhou noc. Celníci opět v pohodě, takže ráno před 5. hodinou, polámaní, ale jakžtakž vyspaní, vystupujeme přímo před hlavním nádražím v Tiraně. Nádraží je ještě uzavřeno a volnou chvíli trávíme prozkoumáváním okolí a hledáním ubytování na večer. Původní plán předpokládal odjezd vlakem v 6 hodin do koncové stanici Pogradec na břehu Ohridského jezera. Od pokladní se však dovídáme, že vlak jede jen do města Librazhd, a tak měníme harmonogram. Nejprve pojedeme na jih, po trati končící ve stanici Flora, ikdyž náš vlak jede jen do města Fier, vlak na konečnou totiž jede až odpoledne. V blízkém kasinu ještě měníme eura za místní leky, za jedno euro je kurz 140 lek a ospalá mladá slečna nám bez problémů vymění požadovaný obnos bez jakéhokoli dohadování. Nádražní pokladna za chvíli otevřela a tak za 220 leků jedeme na jih, do Durresu a poté do Fieru. Slevy jsou zde podobně jako v Makedonii jen pro studenty a zpáteční. Tiranské nádraží tvoří několik kolejí, z toho jen dvě pro cestující u krytého nástupiště, od něhož ještě za tmy odjíždíme. Vestibul je ponurý a tmavý, jízdenky se prodávají u okénka pod přístřeškem zvenčí budovy, vlastně jen pár kroků od rušné ulice. Náš vlak ovšem veze mohutný čmelák T 669.1, za ním dva červené „byméčkové“ vozy německého původu. A jak tak pomalu vyjíždíme z Tirany, zjišťujeme s postupujícím rozedněním, co nás v příštích dvou dnech zde čeká a co vlastně v naších očích tuto chudou zemi bude nejvíce charakterizovat. A to je někdy až neskutečný nepořádek, kam až oko dohlédne, neuklizené odpadky, stavební suť v příkopech, neobdělávaná pole, louky, všude poletující mikroténové sáčky, koleje a budovy zastávek neudržované, silnice rozbité. Potůčky a říčky jsou plné odpadků, stojaté smradlavé vody a hnijících zbytků. Domy ve vesnicích a městech jsou až na výjimky ve velmi nuzném stavu, polorozpadlé, hodně staveb je nedokončených, jen betonové skelety, navíc všude jsou rozesety malé betonové bunkry - je jich údajně několik set tisíc, byly stavěny koncem šedesátých let jako obrana proti případné ruské invazi. Hromady odpadků jsou na každém rohu, evidentně zde nefunguje žádný systém likvidace. V polích není vidět žádná zemědělská činnost, jen málokde je ke spatření travnatá louka, či upravené prostranství, připomíná toto všechno cikánská gheta a jejich okolí u nás nebo na Slovensku, ale zde to má rozměr celostátní… Přitom na každé nedokončené stavbě vlaje jako“glajcha“ hrdě státní vlajka, takže se přímo vnucuje nadčasové úsloví „kéž by to vlastenčení z huby do rukou vejíti ráčilo“. A v tomtéž duchu vypadají i osobní vozy, až na nepatrné výjimky v hrozném stavu. Téměř všechna okna rozbitá či zcela vybitá, házení kameny po vlaku je zde velkým sportem dětí, o toaletách se nedá snad ani mluvit, někdy místo mísy jen díra v podlaze, všude neskutečná špína, sedačky potrhané, poničené, podlahy někde jen z plechu. Přitom samotní čmeláci jsou kupodivu, alespoň zvenčí, celkem udržovaní, barvy jen svítí, mají stále původní smaltované tabulky, ovšem jen na čelech, jsou stále jako nové.
Již za svítání jsme dojeli do úvraťové stanice Durres. Na předměstí je depo, kde jsou odstaveny neprovozní stroje , ještě i parní, míjíme nákladní vlak s dvojicí čmeláků, ale bude to jediný, který tu spatříme. A ovšem všudypřítomný nepořádek a hromady štotu, přímo ve stanici u plotu dva rezavé vraky osobních vozů. Naše lokomotiva odstupuje, najíždí T 669.1047, vedle stojí vlak zpět do Tirany a tak si fotíme ve vycházejícím sluníčku hned trojici čmeláků. K těmto strojům již jen tolik, že jich bylo dodáno celkem 62, dříve jezdily i v osobní dopravě ve dvojicích, nyní jen sólo až na výjimky, zaregistrovali jsme jich snad jen deset, zcela jistě se kanibalizují, ale jak jsem již uvedl, stále vypadají hezky a reprezentují tak naše strojírenství v tomto koutě Evropy. Zajímavé je samozřejmě, že tito čmeláci by u nás měli označení T 669.0, naše jedničky mají jiné podvozky.

To jsme již ale vyjeli z Durresu na jih, cesta ubíhá velmi pomalu, traťová rychlost nepřekročí čtyřicítku, ve stanici Rrogozhine přesedáme do červenožlutých, původně italských vozů vlaku do Fieru. Tyto zvenku celkem hezké vozy uvnitř skrývají již výše uvedenou hrůzu a nepořádek, přechodové měchy mezi vozy neexistují, na konci vlaku dokořán otevřené dveře s romantickým výhledem…V čele vlaku si pobrukuje T 669.1059. Ve Fieru nastupujeme kousek od nádraží do maršrutky a ta nás zaveze nazpět do Rrogozhine a odtamtud opět po silnici do města Librazhd, v současnosti i koncové stanice na trati do Pogradecu. Jak nám oznámili albánští železničáři, již půl roku do Pogradecu nic nejezdí, jsou rozbité pražce a koleje. Takže máme dost času na kávu v malé hospůdce nad nádražím, kde již stojí T 669.1047 s dvěma „bymáky“, připravena na cestu zpět do Tirany. V pokladně v omšelé čekárně prodává jízdenky sympatická paní pokladní a nechá se ráda vyfotit. Ale ještě předtím procházíme městem a kolem hald odpadků přímo u nádraží. Zde se u rezavých odstavených nákladních vozů v klidu pase stádo ovcí. V kolejišti i pod terasou hospody opět nepořádek, petláhve vedle polorozpadlého stavědla na zhlaví do Podgradecu. Trať je již na první pohled v dezolátním stavu a dá se předpokládat, že se tudy brzo nepojede. Je zajímavé, že obyvatele Albánie tento dosti tristní stav veřejných prostor nijak zřejmě nevzrušuje, v poklidu chodí okolo hromad odpadků a špíny, chybějící zábradlí na mostě několik metrů nad potokem nikomu nechybí. Pravda je, že samotní Albánci jsou celkem nuzně, ale čistě oblečeni, zřejmě jim tento systém vyhovuje a nevadí. U mladých lidí ovšem nechybí imitace značek jako Nike, Adidas či Lacoste. Přitom se chovají k cizincům zcela normálně, neobtěžují, nežebrají a jsou milí a příjemní. Domluvit se je možné všelijak, například v hotelu pár italskými slovy, jinak běžně anglicky, či rusky. Dlouhá léta izolace od okolního světa, poté po krátkém uvolnění v devadesátých letech zde vypukly občanské nepokoje, všeobecný pokles výroby, poté nastalá postupná devastace nejen železnic, ale to by snad nemělo být omluvou pro tento nedobrý stav. Občas jsme zahlédli nějakou stavbu financovanou z evropských fondů, ale pracuje na nich jen málo lidí, téměř nikdo na polích, stavbách, silnice rozbité, ale málokdo je spravuje, či udržuje. Je to vskutku zvláštní, velmi chudá země, jak nám po cestě z Librazhdy sdělila paní průvodčí, vydělává asi 180 eur, z toho za bydlení dá 50 euro. Pro nás jsou ceny velmi příznivé, avšak pro místní asi vysoké, navíc benzín stojí jak u nás! Proto ani aut nejezdí mnoho, většinou jen taxíky či maršrutky, nákladní auta starších ročníků. Je zde samozřejmě hodně trhovců na každém rohu, prostě chudý, ale zcela jistě zajímavý kout Evropy. Vyjíždíme zpět do Tirany, vozy jsou výjimečně čisté, příjemná paní průvodčí se nechá ochotně fotografovat, po cestě vypráví již výše zmíněné zajímavosti ze života obyčejných lidí. Příroda je v těchto místech vskutku romantická a zajímavá, na rozdíl od dost rovinaté části v okolí Tirany, či na severu před Skodarem, vysokohorští turisté si zde jistě přijdou na své. Navečer přijíždíme do Tirany, zde nocujeme za příjemných 10 eur na osobu v sympatickém hotelu Dafina kousek od nádraží, je zde i televize a teplá voda teče!!!



Ráno přijíždíme z Tirany do přímořského letoviska Durrës (úvraťové stanice), na protější straně nástupiště čeká T669.1060 s vlakem do Tirany.


Ve šturcu se schovává lokomotiva T669.1054, která přivezla náš vlak z Tirany - dál do stanice Librazhd poveze soupravu stroj 1047, vlevo je připraven k odjezdu vlak do Tirany.


T669.1047 při krátkém zastavení ve stanici Lekaj v čele vlaku Tirana - Durrës - Librazhd.


Odbočná stanice Rrogozhine, zleva soupravy vlaků: Tirana - Librazhd; Vlore - Rrogozhine a zpět, Elbasan - Durrës - Tirana.


T669.1059 po objetí soupravy, na zkoušku brzdy se nečeká, vlak do stanice Fier okamžitě odjíždí.






Momentálně koncová stanice Librazhd, ještě nedávno jezdily vlaky až do města Pogradec na břehu Ohridského jezera. Na snímcích různé pohledy na místní nádraží a stroj 1047.


Osobní vlak Librazhd - Tirana při zastavení ve stanici Elbasan, strojvedoucí řeší stejné problémy jako u nás.


29. 3.
Ráno vyjíždíme na otočku do Durresu a zpět, vlak na sever do Shkoderu jede až odpoledne. V Durresu fotíme opět ranní skupinu čmeláků, nádraží je celkem uklizené a čisté, rovněž i několik set metrů vzdálený park a malé náměstí s fontánou. Zde se fotím u busty Envera Hodži, jediného známějšího albánského politika. Jožka si mění peníze a kupujeme pár suvenýrů, např. vynikající albánskou kávu. Odjíždíme zpět do Tirany a máme čas na prohlídku centra města, toto se nachází jen asi kilometr od nádraží, je upravené a čisté. Moderně působí i hlavní ulice vedoucí k němu. Jsou zde některé instituce, banky, úřady, obchody, směnárny, restaurace se zahrádkami, prostě obyčejná ulice evropského velkoměsta. Jaký kontrast oproti pár set metrů vzdálenému okolí nádraží a jeho nevzhlednému okolí. Centrální náměstí je rozsáhlé, obklopené mohutnými budovami opery, muzea, univerzity, uprostřed se tyčí mohutná jezdecká socha. Ano, toto je ta lepší část Albánie, působí příjemně a moderně. Posedíme chvilku ve stínu na schodech u opery a pomalu jdeme k nádraží na náš poslední albánský vlak jedoucí do města na severu - do Shkoderu. Souprava je ještě děsivější, než všechny předchozí, starodávné italské vozy s rozbitými okny, plechové podlahy, vedle do kupé vletěl hned po odjezdu kámen. Ve stanici Vore je úvrať, podaří se mi vyfotit přípřež čmeláků v čele protijedoucího vlaku, přípřežní stroj se odvěšuje a přejíždí do čela naší soupravy a bere sebou i jeden vůz, doposud vlakový čmelák zůstává vzadu a odstupuje. Jožka utíká vyfotit oba vedle stojící vlaky, ale musí si velice pohnout, neboť zde se okamžitě po najetí stroje na vlak odjíždí, žádná zkouška brzdy! Vůbec, celý systém provozu je zajímavý, návěstidla jsou rozbitá a nefungují, výhybky se přestavují někde ručně, ale zahlédli jsme i přestavníky, které se ovládají snad dálkově. Odjezdy vlaků se ohlašují z lokomotiv zřejmě vysílačkami, výpravčí jsme nikde neviděli, jen občas člověk v civilním oblečení předává strojvedoucímu nějaké papíry. Ovšem při frekvenci čtyř vlaků denně mnoho nehod nehrozí. Vyjíždíme z Vore na sever, v čele je T 669.1051, jízda je neskutečně pomalá, houpe to na všechny strany, krajina je zde nezajímavá, rovinatá, jen v oparu vystupuje pohoří. Po páté hodině konečně přijíždíme do Skodaru, u nádraží stojí starodávný červený buldozer „stalinec“, před mohutnou budovou nádraží vypadá zajímavě, navíc si ho vyfotím i s pozadí stojícím čmelákem s fírou stojícím na střeše. Jdeme do města, zde se kupodivu dosti pracuje na stavbě nového chodníku, ale silnice je rozbitá a neudržovaná. Sháníme nějaký odvoz přes hranici do Černé Hory, do Podgorice. Měl zde jezdit autobus, na náměstí nám právě u stojícího busu však řidič sdělí, že dnes už nejede, musíme tedy taxíkem. Aut je kolem spousta, ale nemůžem najít levnější, než 20 eur za jednoho. Nakonec nastupujeme do nejstaršího modelu vozu VW Golf řidič je ještě o něco starší. Po téměř hodině jízdy po prašných a neskutečně rozbitých silnicích přijíždíme kousek před hranici. Paralelně se však již staví cesta nová. Zde přesedáme do druhého taxi a jedeme přes hranici do Podgorice, na celnici bez problémů. Sympatický albánský černovlasý řidič staršího Mercedesu vypráví o sobě, je policista ve výslužbě, bere rentu 100 eur, jinak plat policisty je dvěstěpadesát, ale jako taxikář je spokojen. O půl osmé večer, již za tmy, přijíždíme do Podgorice, platíme stejně jako v prvním taxi - každý deset eur. Z chvíli už ale přijíždí noční vlak z Baru do Bělehradu, podaří se mi udržet kupé jen pro nás dva a za chvilku v příjemně vytopeném a pohodlném voze - přeznačená bývalá první třída - tvrdě usínáme.




Stejná situace jako předchozí den, jen vlaky na jednotlivých kolejích se prohodily - stoje 1047 a 1054 se střídají na vlaku Tirana - Librazhd, 1041 čeká na odjezd s vlakem do Tirany.


Na albánské poměry velmi čistá a útulná budova nádraží v Durrësu.


Před železniční stanicí v Durrësu se nachází autobusové nádraží, odkud odjíždí mnoho autobusů, prostranství zdobí palmy.



Koncové nádraží v Tiraně.


Evropsky vyhlížející centrum hlavního města Albánie.


Pohled na předměstí Tirany přes rozbité okno vlaku.


Jeden z mnoha tisíců bunkrů.


Pohled na město Lezhë na severu Albánie.


T669.1032 ve Shkodëru.


Poslední snímek před odjezdem do Černé Hory - mešita ve Shkodëru.

30. 3.
V noci nás budí jen celníci, vlak se začíná plnit až na území Srbska. Budíme se kolem po páté ranní a již při pohledu na okolní krajinu je jasné, že v žádném případě nebudeme v Bělehradě na čas, pravidelný příjezd je v 5:53. A Avala do Prahy odjíždí v 6:48. V šest dvacet je jasné, že se Bělehrad blíží, jedu tudy už poněkolikáté, přece jen kraj a trať trochu poznám. Průvodčí tvrdí, že za dvacet minut tam budeme, což by asi odpovídalo, již jsou vidět první bělehradské věžáky, ale ještě nás čeká průjezd dlouhým ranžírem, kde je desítka a poté pomalý, dlouhý vjezd do hlavního bělehradského nádraží. Pomalu se plížíme ranžírem, je už po půl sedmé, ještě pomalá jízda kolem továren před nádražím, je už třičtvrtě, podjíždíme silniční nadjezd, zbývá asi minuta do odjezdu, ale vjezd do stanice je zdlouhavý, oproti nám je již vidět červená lokomotiva Avaly. Křížíme zhlaví, je přesně čas odjezdu, průvodčí mi tvrdí, „že volal a počkají“, ale kdoví. Minutu po odjezdu zastavuje u nástupiště, naštěstí stojí pan výpravčí u našeho vlaku a ne u Avaly, skáčeme do kolejí a nastupujeme do našeho vlaku. Usedáme neskutečně vynervovaní a za pár vteřin se rozjíždíme. Kdyby nám Avala ujela, znamenalo by to čekat v Bělehradě, nebo později v Budapešti dlouhé hodiny a přijet domů až v noci Metropolem. Takže v pohodě ujíždíme nekonečnými uherskými rovinami k domovu. V Břeclavi se loučím s Jožkou, ten jede do Brna a já přes Staré Město navečer přijíždím domů, do Uherského Brodu.
Co říci na závěr? Vyrazili jsme do doposud málo probádaného, i když evropského, tak přece jen exotického a velmi zajímavého regionu. Viděli jsme snad nejchudší evropskou zemi, její venkov i hlavní město, bohužel i tamější neudržovanou krajinu i samotnou železnici, zároveň však příjemné a milé místní obyvatele. A v neposlední řadě československou stopu v podobě mohutných zelených lokomotiv. V Makedonii a Kosovu zase země donedávna ještě stíhané krutými válkami, pomalu se probouzející k běžnému životu, jejich krásnou přírodu a také i hezké a vlastně poslední provozní nohabky. Byl to zajímavý pohled na trochu jinou Evropu a jistě budeme na tento zajímavý výlet dlouho v dobrém vzpomínat.

Konec 2. závěrečné části

Text: Staňa Tresa
Foto: Jožka Veselý

Verzia pre tlač Pošli priateľovi
Komentáre
Zobrazenie:
Názory sa nemusia sa zhodovať s názorom redakcie. Redakcia za ne nepreberá zodpovednosť
festo
Zaslaný: 01.06.2012 8:03  
Založený: 01.07.2009
Miesto:
Príspevkov: 743
 Re: Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (2)
Keď si človek porovná foto sídliska cez rozbité okno vlaku s foto jedného sídliska na východe Slovenska, nájde tam veľa podobností. Až ma desí, ako bude vyzerať naša krajina, keď tu raz budú cigáni vo väčšine :ruky:
vladoca
Zaslaný: 01.06.2012 14:37  
Založený: 18.07.2011
Miesto:
Príspevkov: 59
 Re: Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (2)
Chlape nestraš. Dúfam, že sa toho nedožijem :-D
bodvaru
Zaslaný: 02.06.2012 13:18  
Založený: 21.11.2010
Miesto: Maňa
Príspevkov: 1405
 Re: Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (2)
Ako pozerám raj čmeliakov.
tiger
Zaslaný: 03.06.2012 8:37  
Založený: 29.09.2009
Miesto:
Príspevkov: 370
 Re: Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (2)
:super2: :super2: :super2:
pripomenulo mi to minuloročný výlet
do tejto krajiny
super článok aj foto
XxXcompany
Zaslaný: 04.06.2012 9:02  
Založený: 01.07.2009
Miesto:
Príspevkov: 13168
 Re: Jarní cesta směr Albánie – Země orlů (2)
Veľmi pekná reportáž ! Tie fotografie sú super ! A normálne žasnem v akom stave to tam majú oni. Ale na druhú stranu tých čmeliakov majú pekných a čistých.

Klobúk dolu a fakt super článok ... :super2: :super1:
cas


Hedviga
prispejteFotkaStručneČlánok
spolupracujeme
sledovacka-hkv.webnode.sk

KHT Zvolen

LTE Slovakia

Železniční magazín

SPDŽ Žilina

TRAINFOTO.eu

IHO.hu

klubmodryhorizont.sk
 
Spomienka na Pala
uzivateliaPoužívateľov online: 25 Používateľov v sekcii
Obrazom aj slovom: 2

Registrovaných: 0
Anonymných: 25

Viac ...