Domovská stránka Obrazom a slovom Aktuálne - stručne Fotogaléria
 
Pokročilé vyhľadávanie
 
RSS
Prihlásenie
Prihlasovacie meno: Heslo:
Obrazom aj slovom
Obrazom aj slovom > Zo zahraničných tratí > Železniční toulky pod Kavkazem 2013 (3)

Železniční toulky pod Kavkazem 2013 (3)

 
Uplynuly tři roky od poslední a velmi zajímavé cesty na Střední východ, takže nastala otázka – kam tedy nyní ? Odpověď byla jasná – tři zakavkazské republiky bývalého SSSR - Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie.

 












Ráno se probouzím pohledem do hnědavé krajiny, porostlé zajímavými trychtýřovitými keři, lemovanou masivy hor se sněhem na vrcholcích. V pohraniční stanici Belokani vlak končí jízdu, tento dříve rušný přechod je nyní, tak jako v Astaře, bez tranzitní dopravy. Analogie je stejná i u počtu vlaků osobní přepravy, i zde se jedná o jeden pár, ráno sem a večer nazpět. Totéž platí i pro náklady, na vedlejší koleji stojí „dlouhý“ třívozový vlak s kolejnicemi. Ostré ranní slunce svítí přímo do objektivu, takže čela mohutných 2TE 10M-3414 od rychlíku a 3TE 10M-1355 od nákladu jsou tmavá, ale i tak to nic neubírá na mohutnosti těchto zelených, dvoudílných motorových lokomotiv. Loučím se s ázerbajdžánskými mašinkami a jdu přes vestibul stanice zvenčí zajímavě zdobené šestibokými artefakty do nedalekého města. Okolí stanice je opět zanedbané, důkazem je kašna s tekoucí vodou, ovšem jen z jednoho, strženého kohoutku, nu a ten druhý pro jistotu chybí… Jdu do asi dva kilometry vzdáleného města silnicí lemovanou divoce rostoucími keři a bahnem pokrytou krajnicí, na níž se pase volně se pohybující stádo koní. Na křižovatce odbočím doleva, Belokani vítá návštěvníky širokým bulvárem, jmenuje se samozřejmě Alievův prospekt, po stranách široké ulice se zeleným pásem zeleně uprostřed jsou bílé domy, na křižovatce je skulptura ve tvaru zeměkoule. Vše je laděno do zelené barvy, ta je všude rozšířena, viz železniční vozy,ovšem, je to barva islámu a Ázerbájdžán je země jaká… ??? Ještě mne zaujme mapa země, vyvedená v bílé barvě na protějším kopci s nápisem vítajícím návštěvníky. Ve městě se informuji na cestu do sousední Gruzie, dnes však autobus již nejede, jsou mi doporučeny taxíky a maršrutky. Sháním si tedy nocleh, nakonec se ubytuji v hostelu jen kousek od hlavní ulice v sousedství místní mešity. V ní si vyfotím vroucně se modlící skupinu mužů, jde jim to náramně, ale u nás bych toto viděl nerad… Procházím si město, navštívím muzeum s velmi zajímavou expozicí, pojednávající o historii země, jsem zde za velmi exotického hosta, inu, kolik Čechů tu asi již bylo… Alievův kult je všudypřítomný, po městě jsou rozesety jeho obří portréty, místní park nese rovněž jeho jméno. Nu a na konci tohoto rozlehlého prostranství plného zeleně je na kopci nad širokým schodištěm vysoká socha, hádejte koho? Ano, vůdce kyne s úsměvem svému národu ze svého piedestalu! Belokani je vpodvečer milé a sympatické město, po ulici jezdí spousta aut povětšinou sovětské provenience, nechybí však třeba i naše nákladní Tatry, všude plno lidí, promenádujících se po širokém bulváru. Posedím s místními občany u výtečného čaje, cizinců zde vskutku mnoho není, lidé jsou zde milí a přívětiví, tak jako všude v této zemi. Povídáme si o životě u nás a tady až do tmy, odcházím do hostelu a po chvíli tvrdě usínám.



29. 11. Metro v Tbilisi je hezké a zajímavé




Osobní vůz, stojící před Stalinovým muzeem v Gori




Kde sám veliký J.V.S. moudře shlíží na svůj lid z mezaninu tamtéž




Joj, to byly časy, vzpomínáte ???...




V Gori je ke spatření i tento krásný PraMoskvič




Interiér modrožlutého pantografu ER 2-3041 v Jerevanu, čisťounký a toho místa, inu, široký rozchod…






29. 11.
Po ránu sháním jakýkoli odvoz k gruzínské hranici, nakonec jedu taxíkem za krvavých 12 Lari – manáty už nemám - na celnici poté čekám skoro hodinu v zimě a sychravém počasí až se otevře brána a jsem spolu s místními obyvateli puštěn do celního prostoru. Nadřazenost byrokracie nad obyčejným člověkem je v postsovětských zemích dovedena k dokonalosti a setká se s ní ještě nejednou. Naštěstí je celní procedura vcelku krátká, horší je pěší, mnohasetmetrový přesun na gruzínskou stranu přes most, klenoucí se přes bahnité koryto téměř vyschlé řeky. Na gruzínské straně je opět vše bez problémů, nasedám do maršrutky a za 8 Lari jedu do Tbilisi. Taxíkář, vezoucí mne k hranici mi přitom nabízel tutéž cestu „jen“ 50… Loučím se s Ázerbajdžánem, je to zajímavá země, plná kontrastů - viz bohaté Baku a chudý venkov- plná tajných policistů a pro našince jen těžko „stravitelná“. Neexistence evropských standardů, muslimové, někdy až neskutečná chudoba, či kult Alieva řadí tuto zemi do třetího světa a toto se brzy zcela jistě nezmění. Totéž ovšem platí i pro státy sousední, i když se Gruzie i Arménie snaží snad více, ale i u těchto zemí se jedná o dlouhodobý proces. Krátce po poledni přijíždíme do Tbilisi, vlak do Jerevanu odjíždí až večer a tak se vydám na výlet do Gori, kde má muzeum sám veliký J. V. Stalin. Vlak však jede až pozdě odpoledne, jedu tedy metrem k vzdálenému autobusovému nádraží. Vozy metra jsou postarší, ale s modernizovanými čely a pestrými potisky na skříni s motivy Tbilisi. Za 3 Lari jedu do Gori, za hodinku jsme na místě. Stalinovo muzeum je krémově-hnědá mnohopatrová budova s mnoha podloubími, vedle ní stojí osobní čtyřnápravový vůz , jimž zřejmě sám veliký J. V. někdy někam cestoval. Samotné muzeum je velkolepá expozice v patře, kam se jde mohutným schodištěm se Stalinovými sochami. K vidění jsou různé artefakty z jeho života, spousta dokumentů, různé osobní věci, je zde i originál smlouvy s Ribbentropem. Nechybí i dary k jeho 70. narozeninám, samozřejmě obrazy, portréty v mnoha modifikacích. Největší prostor expozice je věnován vítězství ve druhé světové válce, cudně jsou ovšem vynechány Stalinovy hříchy – nedobrý rodinný život, gulagy, popravy nejbližších, kult osobnosti, předválečný teror vůči vlastnímu národu apod. Toto jsem připomněl paní průvodkyni, ale tato mne odzbrojila argumentem, že ví, ano, byl to tyran a diktátor, ale přece vyhrál válku a byl to Gruzínec… A je to ! Odzbrojen tímto nevyvratitelným argumentem odcházím z muzea, které je, i když pomineme Stalinovu osobu, zajímavé, velmi udržované a dle pamětní knihy hojně navštěvované. Ještě tedy jedno foto se sochou J. V. S. u jeho rodného domku – kdypak se mi tohle ještě někdy podaří - a vracím se přes náměstí na autobusové nádraží. Na náměstí je památník obětem válek, druhé světové i nedávné čečenské, míjím nově opravovaný kostel, zdobenou modlitebnu, ano Gruzínci jsou vzorní a vroucní křesťané ! Za deště odjíždím maršrutkou do Tbilisi, zde si na nádraží chci koupit jakýkoli suvenýr, je to, a nejen zde, problém, nakonec vyhrabe prodavačka odněkud zespoda magnetku i s mapou města a již jdu k nočnímu vlaku do hlavního města Arménie - Jerevanu. Již za úplné tmy nasedám do jednoho z červenomodrých lůžkových vozů a opět zaúčinkuje profesní solidarita, usměvavý pan kolega z Arménie mne usadí do protekčního kupé a toto mám sám pro sebe až do rána, kdy se probouzím v arménské metropoli Jerevanu.




Přijeli jsme z Tbilisi do Jerevanu a v této sestavě pojedeme večer zpět




Nezničitelné pantografy ER 2 slouží mírně oprýskané do roztrhání těla




Až nemocničně čistá čekárna jerevanského nádraží, pro neznalé azbuky – nápis na pokladně znamená Jižní Kavkazská železnice




Impozantní budova jerevanského hlavního nádraží, vlevo nápis v azbuce, vpravo v arménštině




30. 11.
Celní prohlídka probíhá v noci, trvá dvě hodiny, ale ve vší slušnosti a pohodě. Vlak nese honosný název „Firemnyj pojezd Arménia“, všude pořádek, kupodivu i na toaletách, nechybí samozřejmě kipjatok s horkou vodou na chodbičce. Venku padá sníh, jedeme pomalu a nad ránem přijíždíme do Jerevanu. Nádražní budova je impozantní, a mohutnou kopulí, odbavovací hala je laděna do krémovobíla, všude čisto. Zaujmou mne informace, vlastně přepravní řád, natištěné na barevných, pevných a nezničitelných deskách a volně k dispozici na stolku v čekárně. Přitom odsud odjíždí a přijíždí jen sedm párů vlaků denně, z toho jeden noční do a z Tbilisi. Je to zřejmě jediný vlak s lokomotivou, ostatní jsou pantografy, jeden z nich právě odjíždí, je to novější souprava v modrožlutém nátěru ER 2-3041 jdu si nahonem vyfotit jeho interiér. V jednom voze jsou sedačky dřevěné a velice čisté, vynikající retro (!), v druhém polstrované, zdá se, že jednotka prošla nedávnou rekonstrukcí. Poté si v klidu zvěčním elektrickou dvoudílnou zelenou VL10-1682, která nás přivezla. Stojí se čtyřvozovou soupravou pod krytým nástupištěm, tato jsou dvě, krytá rovnou střechou, zavěšenou na trubkové konstrukci. Ostatní koleje jsou zarostlé travou a zřejmě mnoho nepoužívané. Po chvíli se sjíždějí další ranní vlaky, jeden z Yraski a druhý z Eraksu. Nevím ani z kterého směru přijedou, zvlněné koleje vedou i na opačnou stranu, odkud jsem přijel, ale kdovíkam někam za město. Takže oba vlaky přijíždějí ze směru, odkud jsem přijel i já, což mi došlo, až se objevily před peróny. Ze souprav – jsou to třídílné pantografy, typicky sovětského vzhledu s kulatými čely, v různých odstínech zelené barvy a kupodivu celkem obstojného vzhledu - se vyhrnula spousta cestujících, směřujících většinou na tržnici, ležící je pár metrů od nádraží, všichni sebou tahají tašky, velké pytle, či vozíky se vším možným, skáčou z perónů do kolejiště, jen aby byli na trhu co nejdříve. Tržnice je, tak jako v Tbilisi, tvořena nuznými stánky, všude bláto a nepořádek. Naproti je na postavci umístěna vzorně udržovaná pětinápravová parní lokomotiva s jedním osobním vozem. Před stanicí je rozlehlé náměstí se sochou bojovníka na koni uprostřed parčíku s kašnou, budova je mohutná, v postsovětském slohu s velkou pěticípou hvězdou na špici vysoké věže. Tato není ovšem rudá, ale je jen součástí kruhového státního znaku. Vydám se na prohlídku města, chci si uložit batoh, není zde ovšem úschovna, pomůže mi ochotná obsluha na toaletách, kam si do malinkaté místnůstky na kbelíky a košťata zavazadlo odložím, navečer mne to stojí velkou čokoládu… Ještě si vyměním místní měnu Dram, je v kurzu asi 5 Kč za 100 AMD a procházím se ulicemi arménské metropole, jezdí zde trolejbusy a dokonce je tu i metro. Za hodinku má přijet další osobní vlak z Gyumri, počkám si na něj, je to modrá čtyřdílná jednotka ER 2-988, po příjezdu se vrací do depa, tak jako později třídílné ER 2- 983 a 909, které jsem fotil již ráno. Navíc se mi podaří zcela náhodou zastihnout posunujícího zeleného čmeláka ČME 3-823, ano, i zde nechybí tento spolehlivý pracant z ČKD, mám štěstí, jen na chvíli se zastaví a poté zmizí ve vzdáleném depu. Z mostu nad stanicí si ještě zvěčním metro, jedoucí jen pár metrů od kolejí železnice, dvoudílné modré soupravy jsou typického ruského vzhledu s modernizovanými čely a jezdí v krátkých intervalech na obě strany kolem nádraží. Centrum Jerevanu je, tak jako v Tbilisi, čisté a upravené, ale jen kousek od širokého bulváru se nachází nevzhledná budova dlouhého a špinavého „Molochova“, mnohapatrového činžáku se spoustami prádla, visícího z balkónů. Přitom naproti na kopci se nachází majestátný kostel se zajímavými trojbokými stěnami, koná se v něm svatba – viz Tbilisi - a vede k němu široké schodiště, avšak hned vedle něj se nachází polorozpadlé barabizny a omšelý panelák… Inu, kontrasty bohatství a bídy jsou, jak jsem uvedl výše, ve všech postsovětských zemích běžnou realitou a Arménie není výjimkou. Vracím se k nádraží, provoz na ulicích je zajímavý a hustý, jezdí zde spousta osobních vozů všemožných světových značek, nechybí nezbytné maršrutky a postarší autobusy, obytné domy lemující ulice jsou nevšedního, červenohnědého zbarvení. Neodolám a vyfotím se před jedním z nich s arménskou vlajkou a je to ředitelství železnic… V kanceláři autobusové společnosti, hned vedle nádraží si zakupuji jízdenku do ruského Vladikavkazu na zítřek s odjezdem v 16 hodin, cena je 8000 AMD, což je asi 400 Kč. To bych se již měl vrátit za Stěpanakertu v Náhorním Karabachu, kam se chystám vyrazit dnes večer. S taxikářem usmlouvám taxu do hlavního města anektovaného Karabachu za rovněž 8000 Dramů, jede nás v obstarožním Mondeu celkem pět. Auto po chvíli stávkuje, naštěstí se závada opraví a můžeme vyrazit kolem posvátného Araratu ke vzdáleným horám . Ararat je celý den téměř nefotitelný, slunce svítí přímo zpoza něj, navíc jeho zasněžený vrchol je zahalen hustými mraky. Jerevan je, tak asi jako Tbilisi, velká, roztahaná vesnice se spoustami nuzných domků, mezi nimi jsou prašné cesty, všude nepořádek. Vedle mne sedí mladý student, stále se mne vyptává, jak se mi zde líbí, co mu mám povídat, jedeme po kostrbaté silnici, kolem pustina, neobdělaná pole, tak mu vychvaluji krásnou přírodu a milé lidi… Klimbáme vzadu ve voze, na silnici je sníh, kolem černočerná tma, postarší řidič však zvládá ostré zatáčky v horách s bravurou. Kolem půlnoci jsme ve Stěpanakertu, hlavním městě arménské enklávy v muslimském Ázerbajdžánu. Nevím, kde budu nocovat, ochotný řidič mne však zaveze před domek v strmé místní uličce a domluví mi nocleh s mladou paní domácí. Za 6000 Dramů – 300 korun se ubytuji v poschodí , je tu sice psí zima, ale po náročném dni mi nic nevadí !




Trolejbus v arménské metropoli, v obdobném nátěru je i za ním jedoucí domíchávač – že by DPMJ měl i stavební odbor ?




A tato krásná maršrutka s pohonem na plyn jede kdovíkam, poněvadž arménštinou málokdo z nás vládne, pravda




Nu a zde slov netřeba, milé setkání s krajanem vždy potěší




1. 12.
Probouzím se v chladném ránu a co nejdříve se chci vrátit do Jerevanu, maršrutka již čeká na náměstí a za chvíli vyjíždíme, jízdenka stojí 5400 AMD, čili asi 270 Kč. Příjezd do metropole je zhruba v jednu odpoledne, bude tedy dosti času na bus do Ruska. Vše je ale samozřejmě jinak, přijíždíme na hranici – v noci jsme v autě pravděpodobně projížděli, alespoň o ničem nevím, podřimoval jsem – celníci nařizují všem vystoupit a hned, kde mám vstupní vízum. Toto ovšem nevlastním, vysvětluji, že jsme v noci nebyli kontrolováni, vše marno, musím se pro vízum do Stěpanakertu vrátit! Je po desáté hodině, celník mi ještě zajistí odvoz zpět, horečně počítám hodiny, potřebné pro návrat do Jerevanu. Vízum obdržím promptně na počkání v kanceláři za symbolických 3000 AMD – 150 Kč – seženu taxi a okamžitě odjíždím zpět. Do Jerevanu je to zhruba 350 km, je půl dvanácté, při troše dobré vůle by se dalo dojet na čas, zbývají více jak čtyři hodiny. Domlouvám se s mladým řidičem, ten tvrdí, že vše stihnem. Skutečnost je však jiná, jedeme maximálně osmdesátkou, několikrát zastavujeme a je jasné, že na čtvrtou v Jerevanu nebudeme. A tak se alespoň kochám až neskutečně krásnou přírodou vůkol, projíždíme mezi horskými masivy mnohými serpentinami, je tu vskutku nádherně, po levé straně se tyčí mohutný Ararat. Na jízdence mám naštěstí číslo do kanceláře autobusu, tam mne ujišťují, že počkají. Do města přijíždíme až před pátou, ještě musím přesedat do jiného auta, řidič mne navíc chce natáhnout, požaduje 100 dolarů, to rezolutně odmítám, nakonec se domluvíme na 60 (!) … Na nádraží přijíždím přesně v pět, patrový autobus je dávno pryč, ale je zde maršrutka, jen přesednout a jede se ! Malý autobusek je plný cestujících do Ruska, pojedeme dva dny, přes horský přechod pod Elbrusem. Ve voze sedím vedle bodrého čtyřicátníka, sblížíme se, nejde to jinak, cesta bude dlouhá, zastavujeme každé dvě hodiny, je to potřeba, nohy dřevění. Navečer přijíždíme ke gruzínské hranici, zde opět dlouhé čekání, pěší přesun na vzdálené odbavení a čekání v zimě. Až po půlnoci se můžeme v teple vozu trochu vyspat, podřimujeme vsedě, řidič přichází až po třech hodinách a tak více jak po pětihodinovém čekání vyjíždíme.


2. 12.
Probouzím se zimou, venku leží sníh a zase čekáme, ruská celnice se otvírá až v osm hodin. Krátce po deváté jsme odbaveni n gruzínské straně, na parkovišti probíhá u přijedších autobusů čilý obchodní ruch, balíky zboží všeho druhu se stěhují do zavazadlových prostor, tyto jsou plné k prasknutí. Na ruské straně je ovšem čekání delší, trvá od půl dvanácté a ž do sedmi hodin večer ! Nejsem odbaven bez problémů, jako jediného cizince – mezi Gruzií Ruskem je bezvízový styk – si mne vychutnává snaživý mladíček v zbrusu nové uniformě. Při pohledu na můj pas, plný razítek z předchozích přechodů hranic zavelí – ihned k „načalnikovi“! Tento ovšem jen v klidu pronese něco v tom smyslu, vše je v pořádku, on je tu jen pár měsíců… Na celnici je nejdůležitější legendární „štempel“, razítko a to náš řidič stále někde shání, hodiny běží, naštěstí je odbavovací hala prostorná a dá se v ní v klidu i pojíst. Až po sedmé večer konečně vyjíždíme, poslední vlak z asi padesát kilometrů vzdáleného Vladikavkazu právě odjíždí, takže budu muset ve městě nocovat. Karen, tak se jmenuje můj příjemný společník mi nabídne, že mi nocleh najde a nelze neodmítnout. Vystupujeme na blátivém autobusovém nádraží , jdeme v poletujícím sněhu do hotelu nedaleko odsud. V bankomatu si vyberu rubly, platím děžurné v patře 800, což je asi 500 Kč. Usměvavý Karen se se mnou kupodivu neloučí, je to bankovní úředník a prý má ve městě zítra jednání. A že bude spát se mnou, přitom je tu jen manželská dvoupostel. Jsem poněkud nejistý, navíc mi Karen ukazuje svoje medaile z čečenské války, on je to válečný veterán a hrdina! Usínám přece jen s obavami, zda se ráno probudím, ale Karen chrápe jek o život, takže přece jen , zmožen událostmi celého dne, trochu neklidně usínám.


3. 12.
Probouzím se kupodivu živý, s Karenem posnídáme – vyměníme si čokolády a vypijeme dobrý čaj – a jedeme maršrutkou na nádraží. Zde je plno policistů, inu, nedávno otřásly zemí atentáty právě na vlakových nádražích a tak se není čemu divit. Projdu bezpečnostním rámem a usedám v čekárně, vlak do Rostova jede až v šest večer, za deset hodin! Do města se mi však nechce, venku je zima a padá sníh. U přepážky mi nechce uznat paní pokladní jízdenku OSŽD s tím, že tato stanice na jízdence není uvedena a tak to dle ní neplatí. Po dlouhém vysvětlování, viz poučení v ruštině, vše marno, musím zaplatit 1000 rublů – asi 600Kč za jízdenku s rezervací do Rostova na Donu. Volím vůz „plackartnyj“, legendární velkoprostor, který má být snad brzy zrušen. V čekárně čas kupodivu čile ubíhá, Karen se vrací, loučíme se mohutnými „brežněvy“, a to zcela upřímně, tento bodrý chlapík mi dost pomohl a zpestřil mi zdlouhavé cestování z Arménie sem, do Ruska. Trpělivě trávím dlouhé hodiny v čekárně, jsem tu sám jen s vojákem, hlídajícím u dveří, potřebuji si odskočit, musím i s batohem a dokonce i na onu místnost, inu pořádek musí být ! Na focení veku projíždějících vlaků není ani pomyšlení, dveře na perón jsou pro jistotu zamčeny bytelným řetězem, sem jsme milostivě vpuštěni až kolem páté hodiny, dlouhá, osmnáctivozová souprava čeká spousty cestujících. V husté sněhové vánici by se fotit dalo, ale procházející policejní hlídky by s tímto jistě nesouhlasily, jdu se teda usadit v „plackartném“. Tyto spací vozy, používané zřejmě jen v bývalém SSSR, jsou úžasným fenoménem, procházejí rekonstrukcemi a mají své nezaměnitelné kouzlo. Naleznu své místo, je to až u stropu, chci si co nejdříve lehnout, místní mne ale nenechají, vidí exotického cizince a chtějí si pohovořit. U šálku čaje sedíme a besedujeme až skoro do půlnoci. Interiér vozu je čistý, rekonstruovaný, nechybí samozřejmě kipjatok, je zde neskutečná atmosféra společného nocování, odevšad trčí nohy, bosé, či v ponožkách, ozývají se různé zvuky, pochrupování, či tlumený hovor. Není tedy divu, že si tyto vozy jezdí sem dokumentovat fandové z celé Evropy i odjinud. Toto prostě nelze nalézt nikde jinde mimo bývalý SSSR, snad jen v Indii, či Africe. A právě proto se v takovém voze tak krásně usíná…




Nádraží v Doněcku, kdoví, jak asi vypadá dnes…




Za chvilku pojedeme z Doněcka do Charkova, brzda je hotová, kladívko odpočívá




Podvečer v Charkově




Nu řekněte, není to nádhera a vzorná reprezentace ???




A zde slov netřeba…




4. 12.
Z příjemně vytopeného vozu se jen těžko vystupuje, je zde však Rostou na Donu a já se potřebuji dostat dále, na Ukrajinu. Vlak však jede až večer, autobus sice dopoledne, ten ale zase jede téměř celý den, nezbývá, než použít taxi. Z bankomatu vyberu poslední rubly, tyto operace sice něco stojí, je to však lepší, než sebou nosit větší obnosy peněz, či měnit neustále po směnárnách. Nerozpakuji se a nasedám do pohodlného Mondea a za chvíli vyrážíme. Rostov je ještě potmě, venku navíc poletuje sníh, cesta však příjemně ubíhá, kolem jsou nekonečné roviny, pole jsou na rozdíl od zakavkazských zemí obdělaná a nikde žádný nepořádek. Na hraničním přechodu Matucov Kulgan projíždíme bez problémů, jen těsně před ním mne řidič poprosí, abych celníkům potvrdil, že není taxíkář, ale obyčejný šofér a že mne veze jen tak, inu, jiný kraj, jiný mrav… Za ukrajinskou celnicí Ospěnka se dozvídáme z autorádia, že v Kyjevě jsou nějaké nepokoje, kdo by to byl tehdy věděl, že přerostou v krvavou občanskou válku… V Doněcku vystupuji, platím sympatickému taxíkáři 4000 rublů, což je asi 2700 Kč, není to málo, ale stále lepší, než přijet pozdě odpoledne, platit za bus, shánět nocleh a ztratit zbytečně jeden den. Nádraží v Doněcku je impozantní bělostná budova s mohutným obloukem nad vchodem, pod ním blikají digitální hodiny a teploměr. Je jen pár stupňů pod nulou, ale vyfukuje o sto šest, vyfotím si takto jen nejbližší okolí, po pravé straně se rozkládá moderní namodralá budova banky, vlevo se tyčí žlutobílý pravoslavný chrám se zlatými cibulemi, je to velmi zajímavé sepětí starého s novým, církevního s bankovním… Koho by napadlo, že právě Doněck bude symbolem občanské války a budou se zde odehrávat nejtěžší boje. Nyní je zde však klid, v pokladně si zakupuji rezervaci na rychlík do Charkova. Tato není potřeba, nic tedy neplatím, opatrně se zeptám, zda je vše v pořádku a odpovědí je mi - máte přece jízdenku OSŽD – a je to ! Snad poprvé nejsou s tímto, pro místní pokladní jistě nezvyklým dokladem, nejsou žádné problémy, s úlevou se takto mohu v klidu projít rozlehlé nádraží s proskleným tubusem nad kolejištěm. Ten je ve stylu vedlejší banky, všude spousty lidí, posedávajících v rozlehlých čekárnách. Tady jsem svědkem scénky, která je u nás již dávnou minulostí, vojenská hlídka – pověstná lítačka – právě peskuje mladého vojáka základní služby a neobejde se to bez správného vojenského halasu. Dole v kolejišti postává osmidílný žlutočervený pantograf EPL 2 T 010 moderního vzezření a hned vedle trojice modrých dvoudílných elektrik z naší Škodovky, zde s označením ČS 7. Dvě z nich, v čele ČS 7–179 nás veze do Charkova, usadím se ve voze a po chvilce vyrážíme, jedeme místy až 120 km/h, jízda rovinami rychle ubíhá, za čtyři hodiny jsme v Charkově. Jdu si ihned vyfotit nejen vlakovou škodováckou mašinku, dvojice přísných milicionářů se však tváří neústupně – fotit nelze ! Radši si jdu uložit batoh do úschovny a za chvíli si na peróně v klidu vyfotím místní provoz, jsou tady nezničitelné osmidílné pantografy ER 2 a nesmí chybět náš čmelák ČME 3–4259 posunující s dlouhou soupravou. Vedle stojí rovněž škodovácká šestinápravová elektrika ČS 2–460 v zajímavém modrošedém nátěru, právě najela na osmnáctivozový rychlík, sestavený samozřejmě z těžkých „stodol“, takže má co táhnout. Inu, československé stroje jsou, tak jak jsem uvedl výše, stále nepostradatelnými na tratích bývalého Sovětského svazu a zdá se, že tomu tak bude ještě dlouhá léta. Již se stmívá, jdu si do pokladny pro lůžkový lístek do Kyjeva, tento stojí 130 hřiven, což je zhruba 530 Kč. Rád bych si ještě rezervoval lůžko na zítřejší noc z Kyjeva na Slovensko, jezdí tam jen jeden vůz a tak mám přece jen obavu, abych měl místo. Ale paní pokladní tvrdí s úsměvem, že vše bude v pořádku, nu, uvidíme… Venku je dost citelná zima, do odjezdu vlaku zbývá více jak pět hodin, po nákupu v obchodu si takto jedu projet místní metro. Jízdenka stojí asi 10 Kč, platí až do výstupu z metra, projedu si tedy všechny tři linky, modrou, červenou i zelenou. Jezdí tady modrozelené soupravy staršího typu, stanice jsou, tak jak je to v postsovětských zemích zvykem, samý mramor, všude čisto, impozantní, prosvětlené, prostorné. Do osmi večer jezdím podzemkou a není to vůbec špatné. V nádražní hale mne poté ještě zaujme samostatná pokladna pro invalidy a veterány Velké vlastenecké války, tito mají různé úlevy i v běžném životě. Konečně se blíží desátá hodina, noční vlak do Kyjeva je přistaven na první nástupiště a může se nastupovat. Vyhřáté kupé sdílím s hubeným mladíkem, ten usíná chvíli po odjezdu, nu já hned po něm…



Samostatná pokladna pro invalidy a válečné veterány v Charkově, azbuka je přeložena




V charkovském metru jezdí tyto obstarožní soupravy




Interiér je však krásné retro




Plán všech tří tras metra, dají se v pohodě projet za pár hodin a 10 korun !




A pokochat se nevšední architekturou čisťounkých stanic




5. 12. Opět česká stopa v Kyjevě







a není jediná, co dodat…




2001 Maršrutky před kyjevským nádražím , zleva do Oděsy, Poltavy a Charkova.




5. 12.
V Kyjevě vede první moje cesta do pokladny, jsem nervózní, do Bratislavy jede jen jeden vůz, co kdyby nebylo místo… Ale pohled na monitor hovoří jasně, místa dost, platím 280 hřiven, nakonec budu sám v kupé (po celou cestu !) a v celém voze nás bude pět, inu, kde jsou časy dvacetivozových lůžkových expresů Dukla, Praga, či Slovakia… Do odjezdu vlaku zbývá dost času, venku je zima, projdu se jen kolem nádraží a tržnice. Jsou tu nezbytné maršrutky, taxíky a pochopitelně spousty lidí, jedoucích na všechny strany. Čekárna je proto přeplněná, všude tma, v prvním patře je sice odpočívárna s koženými křesly, ovšem zde se platí a to hodně. Takže bloumám hodinu po nádraží, konečně přijíždí expres z Moskvy, je řazen z několika přímých lůžkových vozů, nasedám do předposledního, jedoucího do Bratislavy. Předtím ale neopomenu zvěčnit si, tak jako v Charkově, naše mašinky, na posunu vzorně udržovanou ČME 3T–5516 a několik ČS 7 a ČS 4 s rychlíkovými soupravami. V teple moderního oddílu se pohodlně natáhnu, cesta širými rovinami nijak neubíhá, navečer si zdřímnu, probudím se až před celní prohlídkou v Čopu a dokonce zaspím výměnu podvozků.


6. 12.
V pohraničním městě čekáme dvě hodiny, navíc zastavujeme v poli, kde nastupují slovenští celníci. V Čierné nad Tisou je pobyt čtyřiceti minut prodloužen o další hodinu, inu, zimní čas…Po šesté ranní je konečně odjezd, vůz je řazen na konci klasické soupravy zrychleného vlaku do Košic. Tam je připojen na rychlík Dargov, vyjíždíme krátce po osmé, mohu si po létech v klidu prohlédnout podtatranskou trať, venku leží sníh, zimní pohádka se závějemi končí v Liptovském Mikuláši, dále už je jen mokro a sychravo. V Žilině přestoupím na Ex Detvan, v Horní Lidči na lokálku do Bylnice a odsud je už jen kousek domů, do Uherského Brodu. Jak shrnout zážitky z této zajímavé a exotické cesty ? Zakavkazské republiky nejsou jistě lákavým cílem turistů, snad jen panenská příroda, nemnohé památky, či výstavné Baku, mohou potencionální návštěvníky přilákat. Neexistující, či špatně fungující infrastruktura, nevyhovující našim standardům, všudypřítomná chudoba, toto vše odrazuje od delšího pobytu. Přesto jsem viděl spoustu zajímavého, potkal mnoho milých lidí, zažil totalitní praktiky v Ázerbajdžánu, či na hraničních přechodech, prostě to, co žádná cestovka nenabídne. Až se totalitní a uzavřený Ázerbájdžán otevře světu a vyřeší si spor s Arménií o Karabach, Rusko se domluví s Gruzií o Osetii a Abcházii, až se bude lidem zde lépe žít, pak bude návštěva těchto zemí jistě větším zážitkem. A co se týká železnic, nedobrá hospodářská situace v regionu se odráží i zde, snad jen mezistátní noční lůžkové spoje snesou přísnější měřítko, četnost jízd osobních vlaků se většinou rovná pověstným notám na buben… Přesto jsem byl s návštěvou těchto, svým způsobem zvláštních a exotických zemí navýsost spokojen.



Text a foto: Stanislav Tresa

Verzia pre tlač Pošli priateľovi
Komentáre
Zobrazenie:
Názory sa nemusia sa zhodovať s názorom redakcie. Redakcia za ne nepreberá zodpovednosť
mathew
Zaslaný: 22.12.2016 13:51  
Založený: 10.07.2012
Miesto:
Príspevkov: 5118
 Re: Železniční toulky pod Kavkazem 2013 (3)
Hlboká poklona autorovi tejto vskutku úchvatnej a zjavne docela adrenalínovej "trilógie". :klanacka: Hltal som každý diel doslova "veľkými dúškami". :emo37: Vďaka.!!! :super2:
lajos
Zaslaný: 22.12.2016 17:25  
Administrátor
Založený: 01.07.2009
Miesto:
Príspevkov: 12807
 Re: Železniční toulky pod Kavkazem 2013 (3)
Staňo,
ještě jednou mé poděkování za čas a úsilí, které jsi vynaložil na sestavení tohoto jedinečného díla a které jsi nám věnoval :klanacka:
Já sám mám o těchto zemích povědomí "teprve" z roku 1985, kdy byl v rychlém sledu rychle u Kremelské zdi zakopán už třetí vůdce SSSR, soudruh Černěnko. Došel místo něj populární "Gorbi". Pár měsíců na to byla moje zcestovalá babička na zájezdu, kromě tradiční Moskvy zamířili právě sem a procestovali všechny tyto tehdejší svazové republiky. Vzpomínala mj. srdečné přijetí. Patřila ke generaci, která v dospělém věku zažila osvobození v roce 1945 (žel i ten násilná akt roku 1968). Takto se družili, popíjeli (gruziňák určitě) a dost našince překvapilo, když říkali "Rusi - naši bratja" a oni "my nět Rusi !". Našinci neuměli rozlišit mezi Sověty (obecně), Rusy a příslušníky ostatních národů tehdejšího SSSR. Z dnešního pohledu zajímavý, ale tehdy ne až tak výjimečný jev.
A když se psal ten rok 1985, a probíhaly oslavy 40 let od osvobození, tak byl tehdy i u nás v Československu ještě docela hodně v kursu J. V. Stalin, o němž nám rok - dva na to učitelka dějepisu jen šeptem říkala, že tam bylo i něco, jako kult osobnosti...
Ohromný report cestopisný, těšíme se na další ! :papa:
cas


Sergej
prispejteFotkaStručneČlánok
spolupracujeme
KHT Zvolen

LTE Slovakia

Železniční magazín

SPDŽ Žilina

TRAINFOTO.eu

IHO.hu

klubmodryhorizont.sk
 
Spomienka na Pala
uzivateliaPoužívateľov online: 39 Používateľov v sekcii
Obrazom aj slovom: 10

Registrovaných: 0
Anonymných: 39

Viac ...