Pro připomenutí té doby připomenu jen několik faktů. Slovenskou železnici už několik léta razantně měnila transformace v podobě postupného oddělování řízení provozu a pak osobní a nákladní dopravy státního dopravce. Která vláda byla tehdy u moci si už asi nevybavíme, ale naše země byly již třetím rokem novými členskými státy EU a před sebou měly vkročení do tzv. Schengenského prostoru. Což je údaj podstatný pro účastníky naší výpravy, neboť vycestovat šlo sice už jen s “občankami”, ale stále ještě přes oficiální pohraniční přechody a s nezbytnou procedurou. Není nutno dodávat, že nás, narozené ještě dlouho před rozdělením Československa, celní a pasové kontroly právě na této hranici dost ponižovaly. Ale zpět k železnici - podoba motorové trakce se v polovině roku 2006 změnila hromadným odstavením všech starších čtyřnápravových motorových vozů řad 820, 830, 850 a 851. Do popředí se dostávaly přestavěné vozy řady 812, na spadnutí byl prototyp motorové jednotky řady 813. U motorových lokomotiv se velký třesk teprve čekal - dojížděli úplně poslední zástupci řady 753, naopak jejich upravená verze 750 ještě bez ohrožení sloužila a řada 754 nadále požívala status nejmodernější lokomotivy. V nákladní dopravě se teprve začaly rozšiřovat stavy modernizované řady 736, ještě stále dunělo slušné množství “čmeláků” a motoricky shodné řady 751 a 752 hojně sloužily v mnoha oblastech Slovenska, ale stále ještě běžně najížděly do dílen. A když je řeč o dílnách - pak nutno vzpomenout, že právě v předjaří roku 2006 vyjela první vozidla ZSSK, opatřená novým firemním, aneb též korporátním, vnějším barevným řešením.

Naše výprava byla čtyřčlenná, což při rozměrech našich tělesných schránek a úložného prostoru vozu Škoda Felicia znamenalo určité přetížení, ovšem únosné. Účastníky zájezdu a mými váženými spolucestujícími byli ostřílení kozáci, kteří už něco zažili, najezdili, nafotili a bylo se od nich co učit. Vybaveni jízdními řády, pokoutně obstaranými oběhy hnacích vozidel, služebními jízdními řády a hlavně informacemi o provozu jsme se časně ráno 20. 7. 2006 vydali na cestu. Doslova napříč Slovenskem.

Prvního dne byla skoro až povinná zastávka na lokálce Žilina - Rajec, kterou si někteří vynutili skrz tamní provoz “čmeláků”. První náklad od Žiliny nám u Konskej projel mezi prsty, tak aspoň manipulace na konečné. S druhým vlakem jsme si už pohráli více. Pak už se jim slunce stavělo do zad a tak nadešel přejezd přes Fačkovské sedlo na Turiec a k oblíbenému dopolednímu sjezdu nákladních vlaků v uzlu Horná Štubňa. Toho dne však žádná sláva, vlak od Zvolena nebylo vidět, od Prievidze dojeli s náskokem a to ještě s nijak atraktivním strojem 742.245 a tento nakonec ještě musel pomoci prievidzské 751.203 na postrku přetíženého vlaku od Vrútek. Zpestřením byla jízda uceleného vlaku nádržkových “rajek” od Zemianských Kostoľan do Lietavské Lúčky, vedených přípřeží strojů 770.604 + 740.894 a po úvrati na Štubni v obráceném postavení. Doprava směr Čremošné byla oslabena skrze výluky v rámci probíhající elektrizace tratě Zvolen - Banská Bystrica, osobní vlaky se rozjezdily až odpoledne a zpožděného “Detvana” jsme se ani nedočkali. Nákladní vlak byl zastižen jediný a to ještě odklon přes Kremnicu. Po zastávce u Trnavé Hory už následovala cesta do Zvolena a večeře a nocleh poblíž nákladní stanice.

Páteční ráno znamenalo časné vstávání a odjezd, což někteří přátelé nesli nelibě, ale slunce bylo silnější a příslib jízdního řádu také. Po souběžné cestě s osobním vlakem od Zvolena nastalo očekávání na nákladní vlak z Fiľakova do maďarské pohraniční stanice Somosköújfalu. Čekali jsme u obce Radzovce a chvilkové náběhy netlumeného motoru řady 310 dávaly naději, že se něco bude dít. Po chvíli byl už zvuk trvalý a zkušené ucho poznalo, že burácí zatížen alespoň nějakou zátěží na háku. Sice veden jen jedinou lokomotivou řady 752 a ta měla do 27 promile pod Šiatorskou Bukovinkou co dělat. Pak odbavení na celnici proběhla návštěva pohraniční stanice, kde odpočívala “nulka” 750.110 od “Urpína”. Modrá “cecaňa” zapřáhla jednu dlouhou cisternu a vrátila se zpět. My pokračovali Rimavou na Gemer, do uzlu Plešivec. Tam pořízeno pár snímků a cesta pokračovala na proslavená místa k Hrhovu. Když jsme tam pořídili pár záběrů, následoval přejezd přes Sorošku k Lipovníku a západnímu portálu Jablonovského tunelu. I tam se dařilo a tak jsme navečer, s krátkým mezipřistáním v depu Haniska, dorazili do Prešova. Jelikož ubytování bylo právě v tamním depu, šli jsme se před západem slunce ještě pokochat jednou z mála dieselových velmocí. Netuše, že za dva roky bude tak velké a tak moderně vybavené depo z úsporných důvodů opuštěno.

Sobota byla věnována severovýchodnímu Slovensku. Opět časné ranní vstávání, tentokrát už bez větších protestů (ne všem je brzké vstávání po chuti, ale nejsme zde na rekreaci) a cesta vede podél malebné a stavebně nápadité trati od Prešova k Humennému. Pak počkat na pořádně napakované noční rychlíky “Zemplín” a “Laborec” (zde ovšem jezdí optimálně za světla) a konečně přesun na Medzilaborce. Tam nás sice uvítalo ztichlé nádraží, ale i nějaká odstavená tranzitní zátěž a také souprava “manipuláku” směr Humenné. Tak jsme vyčkali návratu dvojice “cecaní” bez zátěže z Lupkówa, vyprovodili Mn vlak a vydali se do divočiny nad Vydraň. Cesta dál nebyla ani původně v plánu, ale po famózním průjezdu a rezonanci dvojice motorů z kopcovitého úseku v lesním průseku byli všichni pro – a tak jsme otestovali zánovní přechod u Paloty a poněkud klikatou cestu přes Nowy Lupków na nádraží. Poslední úsek nebyl ani pořádně zpevněný, ale i nízko nad zemí sednutá “felda” to dala a její majitel a řidič Staňa s naprostým přehledem taky. V Lupkówě sloužila pohodová směna, které nevadilo ani focení, ani pohyb okolo nádraží - k tunelu jsme však neodvažovali, osobní zkušenosti a pověst polské pohraniční policie SG nás od toho odrazovaly. Odpolední počasí se zhoršilo, focení jsme dali na chvíli pokoj a aparáty ještě vytáhli u velkého viaduktu nad Hanušovci. Pak už následoval poměrně dlouhý, ale rychlý a hladký přesun přes Poprad do Ružomberka, kde jsme za stmívání jen tušili trasování snesené “Korytničky”. Oproti autorovi těchto řádků, který se narodil v okamžiku jejího uzavření, si to jeho kolegové ještě pamatovali, třebaže osobně také nezažili. Pak v úplné tmě následoval přejezd přes Donovaly do Zvolena a znovu nocleh na stejném místě.

Neděle už byla pojata v redukovaném rozsahu, kvůli potřebnému dřívějšímu Laďově odjezdu domů - aby se do zapadlé vísky kdesi uprostřed Vysočiny vůbec do půlnoci dostal. A tak se přirozeně navolila zájmová lokalita na cestě směrem na západ. Nebylo to těžké, oblast horní Nitry si o to doslova koledovala. Samozřejmě jsme v neděli nečekali žádné zázraky, ale přítomnost starých dobrých “hektorů” na staničních zálohách potěšila a vlaky osobní dopravy s modro-sivými stroji řady 750 byly tehdy neotřesitelnou jistotou. Někteří dokonce přiznali, že na jih od Prievidze ještě nikdy nefotili a že se jim tam moc líbí. Aby ne – mnohde ještě návěstní mechanika, závory, půvabná kulisa okolní krajiny a ty vlaky, vedené údolím řeky Nitry. Poledne se však přiblížilo, náš čas také a tak jsme se rozloučili a s příjemným osvěžením na motorestu Radar za chvíli zdravili Velkou Javořinu, na niž se někteří díváme denně, ale z opačné strany.

Bylo to náročné, moc jsme nepospali, v autě bez klimatizace byl pořádný pekáč a poměrně těsno, ale vytyčené cíle se podařilo dosáhnout a někdy ještě více. Technickou úroveň použitých snímků těžko komentovat – ty čistě digitální odpovídají možnostem tenkrát nového ultrazoomu, u nějž se nikoliv neoprávněně říkalo Lumix - “šumix”. A diafilm ? Škoda slov, tehdy už jejich množství rapidně klesalo, zato cena za inverzní film a jeho vyvolání rostla, ovšem kvalita klesala. Zelený či modrý nádech, větší zrnitost a jiné nectnosti byly rozdílem, oproti ještě nedávno exponovaným filmům stejné značky, stejnou optikou a zpracovávané ve stejné labolatoři. Inu, už tenkrát výběhová a okrajová záležitost. Podstatné je, že se ty záběry podařilo alespoň v nějaké podobě uchovat, protože hodně z toho je dnes už minulostí. Pokud jste došli až na toto místo, děkuji vám za pozornost.


Text a foto: Lajos