Ukončení provozu se v aktuálním čase věnoval tento hezký příspěvek - Rozlúčka s traťou okolo nosickej priehrady od našeho spolupracovníka Filipa. S odstupem času se okolí Milochova vraťme znovu a trochu jinak. Z pohledu krajinářského i fotografického šlo o nesmírně působivé a fotogenické místo, takže plánované ukončení provozu na starém úseku, vzniknuvším koncem 50. let s výstavbou nosické nádrže, bylo poměrně pozorně sledováno a dokumentováno. Moje nejstarší vzpomínka se váže k polovině srpna 1987, kdy jsme vyrazili na pánskou výpravou napříč Slovenskem. Severem do Slovenského ráje a jihem nazpět. V šesti, pěkně naštosovaní ve světle modré Škodovce 120 LS. Cesta vedla okolo lázní Nimnica, kde byla příjemná přestávka. V horkém nedělním odpoledni přišla vhod. Po hladině přehrady jsme zkoušeli házet kameny a počítali, kolik odrazů - neboli žabek udělají. Na protějším břehu jezdil jeden vlak za druhým. Většinou nákladní vlaky, mezi nimi nějaké osobní a polomáčené krémově zelené skříně “šestikoláků” a “bobin” v čele dlouhých souprav poslušně opisovaly levý břeh Váhu.

První pohled z vlaku se mi naskytl v březnu 1989, při cestě z lyžařské výpravy v Nízkých Tatrách. Rychlík č. 524 “Bečva” s pražským “banánem” E 499.2008 v pošmurném sobotním poledni ladně prohučel šedivou krajinou v bezčasí mezi zimou a jarem. Divnou barvu měla i hladina nádrže, jak už v takových dnech bývá. Co mi zůstalo z chodbičky klasického “béčka” utajeno, byla početná návěstní mechanika, která tento úsek lemovala. Trvalo dalších 10 let a bezpočet jízd těmito místy, než jsem se donutil zavítat sem. Důvod byl zjevný - u obstarožních mechanických návěstidel vyrostla návěstidla světelná, určená dlouho chystanému automatickému bloku. Tehdy už bylo zjevné, že pozastavená investiční akce dozná svého dokončení. Dvakrát, na přelomu srpna a září 1999, se podařila návštěva. A když jsme v už zčernalý podvečer 29. října toho roku sledovali ze zadní plošiny rychlíku “Čingov” trať, už tam radostně vyhrávala barevná hudba autobloku. Teplanský výpravčí potvrdil, že aktivace proběhla právě předchozího dne.

Utekly další dvě desítky let, výlety k Milochovu se stále odkládaly a tamní břehy beznadějně zarůstaly. Zakrývaly výhledy z jedoucího vlaku i případné fotografické pohledy. Jenže rojení stavebních firem a ražení tunelů dávalo najevo, že už není radno zdejší návštěvu odkládat. Oznámení zahájení provozu po novém úseku a tedy už mimo Milochov k 17. 9. 2020 bylo motivem k výpravě, pojaté jako rozlučce s tak milým místem. Stalo se tak v sobotu 12. 9., kdy slavily všechny Marie, Marušky, Majky, Máně a Marienky svátek. Zatímco celou cestu šimralo do nosu sluníčko, po příjezdu na jižní okraj Považské Bystrice se začaly rojit mráčky a před polednem z toho byla pořádná deka, která se pak nějakým zázrakem rozpustila. Něčemu pomohla, něco zase zkazila. Odpolední fotografování se už neslo v nostalgickém duchu, podpořeném měkkým zlatavým sluníčkem babího léta.

Doplňme, že v září roku 2020 se nákaza koronavirem rozšířila takovým způsobem, který vedl k omezení pohybu a faktickému uzavření hranic. Výprava byla tedy nejen rozlučkou, ale nečekaně i poslední cestou na Slovensko na dlouhých 10 měsíců - ale to už je jiný příběh.



Text: Lajos
Foto: Ing. Ondřej Řepka, Pavol Kukučík a Lajos