Suchá Hora je už pro několik generací železničářů, cestujících a přátel železnice už jen reliktem minulosti. Někteří o zdejší železnici ani neví. V dávných dobách před internetem bylo zajímavým výjevem v archivním jízdním řádu z 60. let. Poloha stanice blízko státních hranic dala tušit, že jejich blízkost pomohla ukrátit železnou dráhu a jak se záhy ukázalo, tak tomu předcházelo zrušení přeshraničního úseku. Historie tzv. oravské lokálky se postupně odvíjela od zprovoznění prvního úseku z dnešních Kraľovan do Oravského Podzámku (1898), na který brzy navázal úsek do Suché Hory (1899). Těsně před hranicí Horních Uher a rakouské Haliče se železnice na čas zastavila, ale v roce 1904 došlo k propojení Suché Hory a Noweho Targu. Státní hranice tudy probíhala i po roce 1918 a rozpadu rakousko-uherské monarchie. Z jižní části byla Republika československá a ze severu Polsko. Nutno doplnit, že k definitivnímu stanovení hranice uběhlo několik let, během nichž se nově vyhlášené státy docela tvrdě přely a to zdaleka nejen tady. Už v listopadu 1918 obsadilo okolí Suché Hory polské vojsko, v lednu 1919 vyhnané nově formovanou čs. armádou. V létě 1920 se však velmoci dohodly, že hranice povede až pod Suchou Horou na mostě přes říčku Jelešňu. Tento stav trval čtyři roky, než došlo k dalším dohodám a územním výměnám. Od června 1924 byla Suchá Hora pod čs. správou. Následkem Mnichovské dohody a okleštění Českoslovenka od pohraničních oblastí, na čemž se přiživilo Maďarsko a Polsko, se na podzim 1938 Suchá Hora dostala znovu pod polskou správu. Jak ale z následující historie víme, po napadení Polska Německem a jeho spojenci v září 1939 se vrátila pod slovenskou vlajku.

Konec mezistátní železnice na Oravě je úzce spojen s koncem druhé světové války. Podle některých pramenů si tanky Rudé armády při postupu z polské strany vybraly za cestu právě železniční trať, kterou poničily natolik, že trať už nebyla v úseku Suchá Hora – Podczerwone obnovena, ale zrušena. Jistě tomu napomohly složité vztahy poválečného Československa a Polska, které ač patřily do vznikajícího východního bloku a plné sféry vlivu Sovětského svazu, neměly jako spojenecké země úplně standardní vztahy. Hospodářské kontakty se navazovaly jen pomalu a pohyb občanů přes hranice nebyl v nově nastolených totalitních zemích zrovna žádoucí. A tak se Suchá Hora stala konečnou stanicí. Lokálka byla postupně řízena Ředitelstvím státních drah v Bratislavě, po roce 1952 Košickou dráhou a co je velmi zajímavé, po vzniku správ drah v polovině roku 1963 náležel úsek někdejší Košicko-bohumínské dráhy od zemských hranic u Mostů po Kraľovany a stejně tak i uvedená trať pod Správu Střední dráhy v Olomouci. Až s platností zákona o čs. federaci se působnost drážních ředitelství uzpůsobila podle územní příslušnosti a tak “Orávka” patřila pod Správu Východnej dráhy se sídlem v Bratislavě a jí podřízenému Provoznímu oddílu Žilina.

Na konci 60. let se ale budoucnost železnice do Suché Hory zatemnila, jako mračna nad Západními Tatrami. Stále menší počet přepravených osob obnášel i menší nabídku jízdního řádu ČSD. O cestující se začaly přetahovat autobusy ČSAD a tehdy už se docela výrazně rozmáhající individuální doprava. Při více než 1 km dlouhé vzdálené poloze nádraží od kraje obce to bylo celkem pochopitelné. A tak se v květnu 1971 osobní doprava na úseku Trstená - Suchá Hora zastavila. Zůstala tam ještě místní nákladní doprava, příležitostně provozovaná zřejmě do roku 1974. Trať v úseku Trstená - Suchá Hora byla zrušena k 1. lednu 1975 a ke snesení svršku došlo patrně okolo roku 1980. Na polské straně fungovala doprava v úseku Nowy Targ - Podczerwone do 80. let, kdy byla rovněž zastavena.

Zrušený úsek “Oravské lokálky” však před nedávnem svým způsobem ožil. Díky přeshraničnímu projektu "Historicko-kultúrno-prírodná cesta okolo Tatier" byla na náspu zrušené dráhy zřízena cyklostezka. Úsek Nižná - Trstená - Suchá Hora byl slavnostně otevřen 22. listopadu 2015, navazující úsek Suchá Hora - Chocholów již 27. září 2015. Úsek v oblasti Západních Tater využívá drážní těleso přes Czarny Dunajec do Noveho Targu. A tak více než 70 let po skončení války a zastavení provozu přes hranice se obnovila možnost svézt se tudy, ovšem již po asfaltovém povrchu a vlastní silou. I když to může skalním příznivcům železnice znít nelibě, je to jedinečný způsob, jak těleso bývalé dráhy zužitkovat a ukázat její trasování - a samozřejmě ji zpřístupnit širší veřejnosti.