Psal se konec léta roku 1992. Nové zaměstnání, první, druhá výplata, nárok na první dovolenou. Druhá polovina září se zdála být ideální. Kralovalo babí léto, panovaly ještě docela dlouhé dny. Touha blíže poznat zajímavé lokality v síti tehdy ještě Československých státních drah vedla k sestavě volnějšího plánu, zahrnujícím kousek pražského uzlu a z něj vycházející trati tzv. Posázavského pacifiku. A odtud už vedla cesta do nejjižnějších míst českých zemí a proto jsem ji také nazval velkou cestou na jih.

Z jiné jižní části dohasínající federativní republiky cesta začala a to pozdě večer v sobotu 19. 9. 1992. Nejprve do Břeclavi, kde osobní pokladna pohltila modro-fialový portrét Bedřicha Smetany v hodnotě 1000 Kčs. Ostatně, ta bankovka na pokrytí skoro týden trvající výpravy postačovala. Skoro až hudebně byla pojata noční cesta do Prahy tak, abych jí docílil časně ráno. Ve 23:42 odjížděl na sever R 202 “Chopin” a v Přerově proběhl přestup na ryze noční R 606 “Janáček”, který v 5:20 zastavil pod Bondyho halou pražského hlavního nádraží. Přesun do Vršovic, kde se “štokr” 556.0298 chystal na privátní akci pro zahraniční fotografy. Prvním cílem byly lokomotivy ověřovací série řady 751. V dosahu však byla jediná - 751.007, odpočívající v areálu malého smíchovského depa. Pak už proběhl návrat do Vršovic, tehdy výchozí stanice všech vlaků do Čerčan a Dobříše. Během slunečné neděle jsem se seznamoval se zdejší tratí a hledal ona pověstná skalní místa. Navečer ještě projížďka dobříšské větve a pak nocleh v jedné vranské hospůdce.

V pondělí 21. 9. proběhla opakovaná návštěva vršovického depa. Provoz přes Vršovice zpestřovaly “jedničkové bobiny” 141.001 a 141.004, které byly tehdy krátce po dílenských opravách a zářily v obnovených původních nátěrech. Sloužily na přetazích osobních souprav mezi hlavním nádražím a Odstavným nádražím jih. V Čerčanech mne nadchl poklid a pohoda Posázaví, zato však pestrý provoz zdejší stanice. Pak už dálkovým osobním vlakem č. 8207 přejezd do Tábora, kam cesta vedla ještě dalších 30 let půvabně klikatou jednokolejkou, zasazenou v malebném prostředí tzv. České Sibiře. Hodinu po poledni jsem stanul v husitském městě a zdržoval se jen u místního nádraží. Před starým depem příjemně překvapila “kapesní bobinka” E 422.001, která nesla zánovní, ale klasicky vyvedený nátěr a původní označení. Tím okamžikem jsem si tyto roztomilé mašinky začal do sbírky skládat hezky po číslech. Se skřípěním v oblouku od Lužnice vzápětí přijela “žehlička” 113.003 a po tradičním manévru s vysunutím soupravy z kusé koleje na objízdnou, otočením a zasunutím zpět byla připravena k další cestě do Bechyně. První část cesty vedla řádně v osobním voze řady Btme, ale už v Horkách jsem se mohl přesunout na stanoviště a legendární Křižíkovu elektrickou dráhu, téměř dokonale kopírující zdejší zvlněný terén, pozorovat pěkně z výšky. A tak proběhla i zpáteční jízda. Dalším cílem byla Horní Cerekev, ale jel jsem tam záměrnou oklikou. Nejprve na palubě budějovického “esa” 363.112 a to netuše, že i úsek do Veselí nad Lužnicí se kdysi v budoucnu razantně promění a někde zcela změní svoji stopu. Po přestupu byl (poprvé) dosažen Jindřichův Hradec, který jsem poznal už o dva roky dříve. Nemohlo mne uvítat nic hezčího, než lokomotiva 705.911 (klasicky T 47.011), která na jaře toho roku jako úplně první obdržela klasický červený nátěr s bílými linkami a “dekoltem” na čele. Po krátkém pobytu vedla cesta večerním bohumínským rychlíkem č. 667 do Horní Cerekve. Tam už stála souprava měřicího vlaku pro železniční svršek a jeho posádka hodnotila místní pivo a uplynulý den ve zdejší nádražní restauraci. Právě upravený malý oddíl motorového vozu 860.001 mi byl díky vstřícnosti a ochotě pana strojvedoucího na další dvě noci nocležnou.

V časné ráno úterý 22. 9. míříme s pomalu vystupujícím sluncem v zádech po trati někdejší Českomoravské transverzální dráhy přes Pelhřimov do Tábora, Milevska a Písku. Už ani nevím, kde jsme křižovali rychlík “Junák”, ale vybavuji si stanici Chýnov, vyzdobenou tabulkami z lokomotiv, krásné a udržované červené budovy transverzálky, odvážný viadukt přes Vltavu u Červené a okamžik překvapení při spatření probíhající elektrizace stanice Písek. Tehdy sem mířila trolej nejen z Protivína, ale rovněž přes odbočnou stanici Putim z Ražic. Zpáteční cesta do Tábora a Veselí nad Lužnicí proběhla opožděně proti plánu a tak bohužel sešlo z plánovaného setkání obou prototypových vozů řady 860, neboli populárních “chrochtadel”, která byla tehdy po delší době znovu spolu provozní a vozila oba měřicí vlaky. A tak jsem za vozem 860.002 zamířil odpoledním rychlíkem R 531 do budějovického uzlu. Času nebylo příliš nazbyt, osobní vlak Os 8218 odjížděl za chvíli. Ve Veselí byla moc chutná večeře v hostinci nedaleko nádraží a v kolejišti místní traťovky při jižním zhlaví jsme strávili další noc na cestách.

Pokračování příště


Text a foto Lajos