Píše se středa ráno 23. 9. 1992 a na lužnickoveselském nádraží se s kamarádem Jindřichem loučím, děkuji za poskytnuté mobilní přístřeší a jedu do jihočeské metropole. Po snídani následuje cesta mezistátním rychlíkem R 475, spojujícím Prahu a hornorakouský Linec do stanice Rybník. Notně znečištěnou budějovickou “nulku” registruji jen okrajově a podobně jako v jiných případech ji v důsledku mladické nerozvážnosti fotograficky ignoruji. Vždyť nakonec - je to jen “brejlovec”.... Ovšem tratí přes Velešín a Kaplici si počínal velmi zdatně a rychle jsme míjeli stanice se stylovými výpravními budovami, stavědly, četnými mechanickými návěstidly či závorami. A bylo vidět, že zde rozhodně není prázdno. Silná tranzitní doprava se po revoluci ještě zvýšila a hlavně začala skutečně fungovat mezistátní doprava. Když se pod atypickou pavučinkou trolejí soustavy 1500 V v Rybníku rozptýlil dým z útrob “brejlovce”, byla tam nejen souprava osobního vlaku směr Lipno nad Vltavou, jehož odjezd byl za pouhé čtyři hodiny, ale i jeden čekající nákladní tranzit k Hornímu Dvořišti. V jeho čele byla dvojice budějovických “barčí” 751.209 + 751.211. Tyto o dvě dekády začínaly v osobní dopravě z Budějovic na Prahu, než byly vystřídány silnějšími “trojkami” a tyto pak elektrickou trakcí. A tady pak zažil vrchol svojí jihočeské éry.

Linkový autobus, jehož trasa vedla podél trati do Vyššího Brodu, přišel velmi vhod. Pohled z něj na “Lipenku” byl moc hezký a nabízela se řada krásných míst. Pozornosti neuniklo ani netypicky provedené trakční vedení - paradoxně jsem trať viděl lépe, než kdybych seděl v modrém patrovém voze. Samotné město Vyšší Brod mne uvítalo svým klidem a k příjemné atmosféře tichého příhraničního městečka patřila i dvojice řádových bratří v sutanách, kteří se vraceli do areálu zdejšího cisterciáckého kláštera. Má cesta vedla instinktivně opačně, dolů k Vltavě. V dopravně Vyšší Brod klášter se právě k odjezdu chystal dopolední manipulační vlak a protože zde se tam tehdy nacházelo i plně funkční depo, tvořící provozní zázemí pro lipenskou lokálku, vedly mé nesmělé kroky právě tam. Po ohlášení u strojmistra jsem byl vlídně přijat a v hale si v klidu fotografoval odstavené stroje. Chodba byla vyzdobena dobovými snímky zánovních “žehliček” řady E 426.0, které pořídil velký znalec železnice a publicista Ing. Jindřich Bek. Zmiňuji jej i proto, že právě toho roku tato významná osobnost českého železničního muzejnictví předčasně zemřela. Čas se pomalu krátil a ve 13:27 proběhl odjezd osobního vlaku EOs 20908 směr Lipno. Vedla jej lokomotiva 100.002, která před tím skoro půl dne nečinně prostála v Rybníku. Naopak lipenský obrat na zpáteční vlak byl velmi krátký, ovšem rutinní kroky vlakového personálu to zvládly okamžitě. Netuším, čím jsem si to zasloužil, ale pozvání na “bobinku” se nedalo odmítnout a tak jsem elektrickou dráhu na okraji Šumavy zase mohl sledovat v jiném úhlu.

Po rozlučce v Rybníku byl téměř okamžitý přestup na linecký R 474 a s ním návrat do Českých Budějovic. Osobním vlakem dosaženo Veselí nad Lužnicí, kde se pro velký úspěch opakovala večeře s hovězím gulášem a už za šera dalším osobním vlakem Os 8324 s odjezdem v 18:50 pokračování do Jindřichova Hradce. Vedla jej poněkud otlučená “laminátka” 240.060, kterou jsem měl možnost opět poznat zevnitř. Pan strojvedoucí byl krajan, dokonce rodák z vedlejšího města, jen na opačném břehu řeky Moravy. Poslední noc dovolenkové cesty jsem strávil na staničních nocležnách v Jindřichově Hradci, umístěných při cestě do centra města.

Syrové ráno ve čtvrtek 24. 9. dalo jasně na vědomí, že už skončilo kalendářní léto a že je tu podzim. Na úzkorozchodné části hradeckého nádraží před chvilkou skončil posun a k odjezdu tak byla připravena souprava smíšeného vlaku, či chcete-li, manipulačního vlaku s přepravou cestujících. MnO 88110 do Nové Bystřice měl stanoven odjezd v 7:22. V čele vlaku nemohla být krásnější mašina, než již vzpomenutá T 47.011 (úředně 705.911). Toho dne na ní sloužil zdejší známý strojvedoucí a fotograf, s nímž jsme si během dalších hodin společné cesty měli hodně co říci. Ve Střížovicích proběhlo odstavení zátěže v podobě skupiny dvounápravových “zetek” normálních rozchodu, osazených na podvalnících. Dál se jelo s jedním přípojným vozem řady Balm/ú a dvěma brzdovými vozy D/ú. Obrat na konečné v Nové Bystřici trval jen 10 minut a tak se v 9:20 mohl vlak MnO 88111 vydat nazpět. Nejprve proběhlo křižování v Kunžaku, kde mi udělalo radost, že jsme na “dé-trojce” vlak první a tudíž si mohu zvěčnit vjezd protijedoucího vlaku, ale i to, že jej vedla nejstarší existující lokomotiva 705.905. A pak se dobírala zátěž ve Střížovicích, takže do Jindřichova Hradce dojel vlak vytížený na normu.

Na přestup už na čistě osobní vlak Os 20806 bylo 20 minut - málo na oběd, akorát na rychlou dokumentaci. S lokomotivou 705.912 jsem strávil další dvě hodiny. Během nich proběhla dvě křižování v Nové Včelnici a Černovicích u Tábora. Delší čas na přestup v Obratani byl stráven přátelským rozhovorem s vlakovou četou a konečně ve 14:40 se osobní vlak Os 8206 s dnes už nezjistitelným táborským “brejlovcem” vydal na cestu do Horní Cerekve. Dál už šla cesta hladce, vlaky na sebe mnohem lépe navazovaly. V Jihlavě potěšil prototyp 363.001, nasazený na nákladním vlaku směr Havlíčkův Brod a v depu bylo připraveno překvapení. Totiž - hned na počátku cesty, po zakoupení aktuálního vydání Jihomoravského železničáře - mimochodem v přerovské “nádražce” s nepřetržitým provozem – jsem se dověděl o dvou aktuálních zkušebních přestavbách motorových lokomotiv v LD Jihlava. Tou první byla “Adéla”, aku-dieselová lokomotiva 799.001. Na a ta druhá byla klasická “zamračená”, upravená na elektrické vytápění, což byla ve světle převažujících obrýlených lokomotiv významná událost. A při jízdě okolo depa bylo zřejmé, jak taková lokomotiva vypadá a na kterou připadl výběr. Stála tam, odstavená v kusé koleji - 749.039, ostatně dodnes existující a plně funkční. Po příjezdu do Havlíčkova Brodu nastal zajímavý okamžik - během několika vteřin vedle sebe zastavily dva dálkové rychlíky od Brna, oba vedené řadou 350 – už od Přibyslavi se patrně jednalo o souběžnou jízdu. Mě však byla určena třetí lokomotiva této oblíbené řady, která jela od Prahy v čele tehdy ještě povinně místenkového, zato však dosud vnitrostátního expresu č. 173 “Slovenská strela”. Příjezdem do Břeclavi ve 20:44 se pomyslný okruh uzavřel.

Popsanou cestu jsem jel, jako tolikrát předtím i potom - sám. Se všemi klady i zápory, co to obnáší. Nových a dosud nepoznaných míst byla celá řada a nutno dodat, že jsem se tam pak velice rád opakovaně vracel. Určitě tak po takové expedici zůstalo víc, než několik diapozitivů a černobílých negativů.



Predchádzajúcu časť nájdete TU:
Velká cesta na jih (1)


Text a foto: Lajos