Dlouhých 20 let uplynulo letos na jaře od posledních jízd dvou parních lokomotiv, které řadu let neodmyslitelně patřily k železniční nostalgii nejen na domovské Moravě, ale které byly s radostí vítány i dalších končinách sítě ČSD. A i když mašiny s kotlem, komínem a ''štanglemi'' nebývají na našich stránkách zrovna často probíraným tématem, své místo si zaslouží. Nejde totiž jen o vozidla parní trakce, ale i o zacházení s muzejními vozidly.

Neúprosně se blížící konec způsobilosti kotlů barevně výrazných lokomotiv 475.1142 a 498.106, jejichž majitelem je od konce 70. let Národní technické muzeum (NTM) vedl k myšlence předvést je ještě v činné službě, než takříkajíc propadnou. A už tehdy sílící snaha majitele o zachování těchto exponátů nejlépe ve statickém stavu napovídala, že jejich opětovné zprovoznění nebude jen otázkou nemalých finančních prostředků, ale změna v myšlení a vzhledem k tomu, že k ničemu z toho nedošlo, zmizely rychlíkové krasavice z našich očí a barvy jejich ladných tvarů už začínají blednout ve stárnoucí paměti.

Velká a řekněme, že i velkoryse pojatá derniéra zelené lokomotivy 475.1142 proběhla v sobotu 29. března 2003, doslova pár hodin před koncem způsobilosti. Jelikož se v té době už několik let jezdily výletní vlaky z Přerova pod hřebeny Bílých Karpat, byl směr i cíl poměrně snadný. Navíc to bylo spojeno s oslavami 120 let od otevření místní dráhy z dnešního Starého Města do Uherského Brodu. V sobotu ráno tak vyjel po čerstvě přestavěném II. tranzitním koridoru zvláštní vlak. Výchozím bodem byl Přerov, neboť v tamním depu byla lokomotiva 475.1142 dlouhodobě domovem. Nechme její historii nyní bokem, o tom se dostatečně píše na jiných místech. Ale jen telegraficky - v létě 1991 si Přerováci dovezli z Kolína tehdy neprovozní mašinu, kterou nejprve uvedli před oslavami místní “stopadesátky” do vystavovatelného stavu a už v červnu 1992 ji ve Valašském Meziříčí předvedli v provozním stavu. A na dalších skoro 11 let s ní odjezdili ohromné množství výkonů a akcí. Až přišel den, kdy se uskutečnila akce poslední. Mimořádný vlak s devíti “rybáky” měl toho dne první významné zastavení v Uherském Hradišti, kde byl spojen s další soupravou.

V sobotu ránu vyjel po dvoukolejce z Kyjova další mimořádný vlak s tehdy brněnským “albatrosem” 498.106 do Veselí nad Moravou a dál po jednokolejce a Kunovické spojce dojel do Uherského Hradiště. Dotáhl tam šestici “rybáků” a po příjezdu vlaku z Přerova došlo k jejich spojení, přičemž “albatros” zůstal bez dalšího posunu na konci vlaku a stanul tak na jeho postrku. Takto sestavená souprava se vydala pozvolna proti toku řeky Olšavy do Uherského Brodu a Bylnice. Tam však cesta zdaleka nekončila. Nejprve vlak popojel do sousední stanice Vlárský průsmyk a symbolicky se dotknul česko-slovenské státní hranice.

Po návratu do Bylnice si osádka a hlavně lokomotivy mimořádného vlaku dopřály chvilku odpočinku. A nejen to. Jízda vlaku s parními stroji v předjarním dnu poměrně vysušenou krajinou se neobešla bez potíží - okolo kolejí na několika místech došlo ke vznícení trávy. Někde zřejmě v důsledku jízdy vlaku, jinde to bylo zjevně řízené činorodými místními obyvateli. Vždyť vypalování mezí patřívalo ke koloritu jarních prací. A tak byla z výstavy lokomotiv v Uherském Brodě uvolněna tehdy již historická motorová lokomotiva T 478.1002 (751.002), která tam den před tím dovezla celý konvoj. Modrá “cecula” po příjezdu do Bylnice stanula na postrku zvláštního vlaku a po chvíli se ve stoupání od Bylnice k Brumovu ozýval šepot tříválcového stroje “albatrosa”, o notný kus klasické štěkání “pětasedmy”, které však zanikalo v burácení postrkového dieselu. Takto pospojovaný vlak zavítal až do Valašských Klobouk, odkud se po chvíli vrátil zpět do Bylnice a v nezměněné sestavě jel přes Uherský Brod až do Ostrožské Nové Vsi. Důvod k návštěvě této poměrně málo významné mezilehlé stanice byl prostý - došlo tam k rozdělení soupravy a její zadní část tak mohla s lokomotivou 475.1142 v čele pokračovat přes Kunovickou spojku a Uherské Hradiště do Přerova. Tam skončila nejen uvedená akce, ale i dosavadní služba pod hlavičkou NTM. V závěru roku 2005 se s pomocí lokomotivy 753.127 a jejího činného parního generátoru odvezla z Přerova do Chomutova.

“Albatros” dojel už téměř za tmy do Kyjova, odkud se vrátil do Brna. Představovat lokomotivu, která drží oficiální československý rychlostní rekord (162 km/h během zkoušek maďarských vozů na ŽZO v srpnu 1964), je nošením dříví do lesa. Od dílenské opravy v ŽOS České Velenice v roce 1978 byla doma v Brně, nakolik tam “albatrosy” nikdy před tím nesloužily. Ale čekal ji zajímavý úkol a tím byla dočasná výpomoc v zástupu za hromadně nemocné “brejlovce” řady T 478.3, které trápily závady na hlavním uložení motoru. A tak se v Brně postavily oběhy pro už odstavené parní lokomotivy. Jezdily do České Třebové a Přerova, později už jen tam. Mimochodem, už tehdy se tam setkávaly barevně výrazné mašiny 498.106 a 475.1142. Od roku 1979 už byl “albatros” čistě muzejní lokomotiva. V roce 1992 prošel zatím poslední dílenskou opravou, při níž obdržel netypický nátěr s fialkovým nádechem.

A protože v půli dubna končila termín způsobilosti i držitelce rekordu, byla pro ni uspořádána rozlučková akce. Vedla takříkajíc od jednoho velkého mostu k jinému. Výchozím místem byla samozřejmě domovská moravská metropole, odkud se jelo nejprve přes Střelice do Moravských Bránic a odtud na (nový) Ivančický viadukt, který je 46 m nad hladinou řeky Jihlavy. V jeho sousedství je pozůstatek starého viaduktu, nesoucí symbolicky už jen jedno mostní pole. Po návratu do Brna se pokračovalo už elektrizovanou, ale půvabnou dvoukolejkou do Tišnova a odsud k zastávce Dolní Loučky. Tento pojem je už sedm desítek let spjat s Mostem míru, který se mezi tunelem a zastávkou klene i se svým obloukem klene přes údolí. Po zapózování na mostu a náležitém zvěčnění těchto okamžiků následoval návrat do Brna. Po deponaci již provozu neschopné lokomotivy následoval na jaře 2006 její převoz do vznikajícího depozitáře NTM v areálu chomutovského depa, kde je možné jej během otvíracích dnů vidět.

Tolik tedy vzpomínka na dvě známé lokomotivy. Jejich novodobé osudy mohou ukazovat, že i železniční nostalgie se mění a třebaže při takových akcí už jen vzpomínáme, tak dnes si už můžeme připomínat nostalgii samotnou a v mnoha ohledech nevratnou - prostě nostalgie na druhou. A i když ty “šporáky”, když budu citovat jednoho z našich kolegů, zdaleka všechny příznivce železnice neuchvátí a nepřitáhnou, zaslouží si naši pozornost, stejně jako jejich udržující a obsluhující personál poděkování. A v některých případech už jenom vzpomínku.