Jsme zpátky na nádraží v Tachově a budeme pokračovat v našem cestování. Nastupujeme do Regionovy a za pár minut se již vydáváme na cestu.

Je začátek června loňského roku a po dlouhých dnech nemožnosti cestovat se chystám na další výlet. Zatím jenom po Čechách. Kamarád Lukáš, který mi bude na cestě dělat společnost, přijel již ve čtvrtek 4.6. a po důkladném naplánování na trasy vyrážíme v sobotu 6.6. ráno v 5:02 vlakem směrem Náchod.

Je konec května roku 2020, opatření kvůli šíření viru se uvolňují a já alespoň na jeden vyrazím ke kolejím. Není to nikam daleko, jenom na koridor do Polabí. Přesněji řečeno k zastávce Týnec nad Labem, kde se nechá fotit celý den. Když tedy přeje počasí, což v mém případě přeje. Ranní slunko nabízí focení z místa, které je přímo proti Týnci nad Labem.

Již od začátku března jsme plánovali cestu do Maďarska. Vše bylo připravené a už jsem měl vyzvednuté i Fipky. Coronavirus, uzavření hranic a zastavení mezinárodní dopravy nám ale udělalo „čáru přes rozpočet“. Na poslední chvíli tak měníme naše plány a volno věnujeme českým tratím. Na cestu vyrážím v sobotu 14.3.2020 krátce po páté hodině ranní. Přes Náchod a Choceň přijíždím do České Třebové.

Na 12.3.2020 mi vyšel volný den a měl jsem naplánovanou cestu do Hradce Králové pro jízdenky FIP. Turbulentní vývoj situace na začátku března ale ukazoval na to, že jízdenky nejspíš nevyužiji. Když jsem byl Hradci Králové, tak jsem využil krásného počasí a rozhodl jsem se pro rychlý výlet do Chocně a pořízení několika záběrů na hlavním koridoru z České Třebové na Prahu. Na focení jsem si vybral místo na vjezdu do stanice od Pardubic a zde je přehled toho zajímavějšího, co mi v čase mezi 10:45 a 13:05 jelo.

Pokračujeme v naší cestě po slovenských tratích. Je první březnový den loňského roku a my jsme jedeme ze Štrbského Plesa do Štrby.

Je konec února loňského roku a společně s kamarádem Viktorem vyrážíme na další naší cestu. Několik následujících dnů se budeme pohybovat po slovenských kolejích a chceme si po Slovensku udělat několikadenní okruh. Z domova vyrážím v sobotu 29. února a přes Náchod, kde přistupuje Viktor a Choceň přijíždím do České Třebové. Než nám přijede vlak směrem na východ, tak ještě s Viktorem rychle posnídáme a děláme poslední nákup před cestou

V predchádzajúcom dovolenkovom článku som sľuboval, že pripravím ešte jeden článok rekapitulujúci rok 2020. Prvé sériové laminátky oslavovali v tomto roku svoje 54. výročie v prevádzke a mne podarilo s nimi urobiť zopár fotografií, s ktorými by som sa rád podelil.

Na trati 225 ( Veselí nad Lužnicí – Jindřichův Hradec – Horní Cerekev – Jihlava – Havlíčkův Brod ) je osobní doprava z Veselí nad Lužnicí na Jindřichův Hradec zajišťována převážně lokomotivní řadou 242. Od grafikonu 2019/2020 sem na rok začaly turnusově jezdit i lokomotivy řady 362.

Po veľmi dlhej dobe som sa rozhodol znovu napísať pár písmeniek a uložiť ich do nejakých viet. Síce to bude len stručné popisovanie zhluku pixelov, ale hádam poteší oči čitateľa. Čas na fotenie nejak extra nebol, avšak som si nejaký spravil či už vo voľnom čase doma, alebo v práci. Aj keď človek fotí v robote, nech je počasie akékoľvek, účel to spĺňať bude - vždy to bude pamätné foto na danú situáciu a vynoria sa mu spomienky na daný deň.

Druhou částí našeho článku pokračujeme ve výletu do Posázaví na tratě Praha - Vrané nad Vltavou - Čerčany (v jízdních řádech č. 210) a Čerčany - Zruč nad Sázavou - Světlá nad Sázavou (č. 212) za zdejším sobotním a nedělním provozem.

V letech 1881-1903 byla vybudována trať údolím řeky Sázavy. Zpočátku měla čistě hospodářský význam, ale již od dvacátých let vyjížděla víkend co víkend do Posázaví spousta lidí, hlavně trampů, kteří zde měli své osady. Přeplněné vlaky, jejichž až dvanáctivozové soupravy jezdily ve špičce doslova jedna za druhou, nestačily občas množství cestujících ani pobrat. Tehdy také trať dostala svoje legendární pojmenování "Posázavský Pacifik". A víkendový provoz je tady silný i v dnešní době.

Od Tater, tedy Vysokých Tater do oblasti Slovenského krasu není příliš daleko, ale cestu spíše prodlužují četné horské serpentiny, kterými je nutné překonat údolí Hnilce a pak klesat jižním směrem do vzhledově úplně jiné krajiny. A při takových cestách lze spatřit železnici, tedy všechny tři slovenské dálkové tratě, souběžně vedené od západu k východu a to ve značně rozdílných podobách. Na konci léta "rouškového" roku 2020 na takto pojatou cestu došlo.

Ve druhé části reportáže „Vůně dieslu“ představuji další sérii fotografií z archívu, na kterých jsou opět zachyceny zajímavé i běžné dieslové stroje, které mě nikdy nepřestanou bavit. Ač nemám nic proti modernizaci a elektrizaci, přeji těmto strojům ať brázdí koleje co nejdéle.

Pomalu, ale jistě nám z map mizí tratě, které již byly, nebo jsou v současné době elektrizovány. I proto se s dieslovými stroji budeme potkávat méně a méně, což na jednu stranu chápu, ale na druhou stranu budou chybět. V následující 1. části fotoreportáže přináším stroje nasáté „vůní“ nafty, které jsem ve svém archívu našel. Jen chci na samém začátku upozornit, že některé nátěry nebo společnosti již nebudou v dnešní době aktuální.