Expedice 2016

railtrains.sk

Dátum:  21.09.2016 0:00   |   Rubrika:  Zo zahraničných tratí   |   Vytlačené:  20.11.2019 8:21

 Zdravím věrné čtenáře portálu Railtrains.sk, po roce jsem se rozhodl podělit o nějaký svůj železničně-cestovatelský zážitek. Tak bych se rád přihlásil zase o slovo, tentokrát jednostranně zaměřenou na mou soukromou akci. Výlet na Ukrajinu, doplněný o jednodenní zastávku za R 601/603, a jejich obratovými ekvivalenty R 610/612. Možná někoho zklamu, ale pojmu to formou cestopisu a trochu historické exkurze po Ukrajině, doplněnou nějakými fotkami.













Víte jak se člověk jako já, vlastně dostane na Ukrajinu ? Jednoduše přes Litvu, Lotyšsko a tranzitně Bělorusko. Ne takovou cestu jsem opravdu neabsoloval, jenom abych poskytl článek o Ukrajině. Vše začalo zajímavou fotkou 1) lokomotivy ER20 v regionu Kaunas, no není to krása? Euro a prostor volného pohybu osob a kapitálu. Jedeme dále, vždyť vedle je Lotyšsko a jejich hlavní město Riga a jeho tramvajové koleje obsazené tramvajemi Tatra a moderními 14T ve třívozové a dokonce čtyřvozové variantě. Mezi Kaunasem a Rigou by měly jezdit - železniční správa to jiný úhel pohledu - navíc krásné vlaky složené z vozů v České republice přezdívaných pro jejich rozměry "stodoly", taková exotika. Jak se ovšem do tohohle regionu vlastně dostat? Jasně letecky, ale a co bude dále? Nic nesedí tak jak potřebuji, nicméně se začínám zajímat o spojení přes Bělorusko s 18hodinovým přestupem, no zkrátím to - tranzitní je o polovinu levnější jak standardní pobytové, ale na hranicích se prostě získat nedá a čas na vyřizování takových formalit nemám čas, peníze a chuť. Ale zakoukal jsem se do možnosti vyfotit československou lokomotivu ЧС8 v "proshlom Sovetskom soyuze". Není o čem, je to jasné a Litva s Lotyšskem berou za své. Nakonec jsem si vyfotil tři kousky a pouze jedna je obecně prezentovatelnější a stejně v článku nebude - ale můžete se podívat zde.



Flick.com - ER20-038

Lokomotivy.net - ЧС8-008, 747 INTERCITY, Vinnica, 23.08.2016

Tohle vše začalo nějak tak 16. srpna 2016 s plánovaným odjezdem v sobotu 20. srpna v 19:19 z mého domova směrem Praha. 20. srpna ve 12:45 jdu shánět jízdenku. Daří se, na pokladně si mě málem paní pokladní vyfotila, protože myslím, že na našem středoměstě tady již dlouho takový exot nebyl, ale prý vážně jedu do Vinnyce. Do Prahy přijíždíme s rychlíkem téhož dne okolo 22:05 a na vedlejší kolej již je přistavována, ve stejný moment, souprava EN 443 Bohemia. I když jsem se těšil na "vagon-restoran", v ukrajinské soupravě neodolávám a běžím do obchodu, jak dobře jsem udělal ! A ještě lépe, že jsem svoje menší zásoby nesnědl ještě během cesty na Slovensku. Ale o tom později, jdu za svým vozem, před ní vykuřují dva děžurní, ti hodně tázavě prohlížejí moji směs jízdních dokladů a snaží se mě i přes rezervaci do vozu a zjevnou blbost jejich plánu poslat do vozů WSBA do Košic, kde bych si k nim měl údajně přestoupit. Tento přešlap si nějak doteď nedokáži vysvětlit, protože bez hádek a přesvědčování mě hned na druhý pokus asi po třech minutách do vozu naprosto v klidu pustili. Asi pochopili, že tam fakt chci jet a nedělám si vcelku drahou srandu, i když jednosměrná jízdenka za 2000 Kč s lůžkovým příplatkem na vzdálenost přes 1.200 km není špatná cena.


Vagon vypadá zvenku, jako to nejlepší v celé soupravě, i když je patrné, že je to jenom absolutní první pohled. Vůz je rekonstruovaný derivát klasických vozů WLAB známých od Českých drah i Železničnej spoločnosti Slovensko. Derivát vyrobený podle tamějších specifik do Sovětského svazu. Druhý pohled neklame, anarchie, ale po rozjezdu zjišťuji, že je překvapivě pohodlná a hlavně funkční anarchie a tak to mám rád. Proto vlastně jedu na Ukrajinu. Největším překvapením je, že mě bez jakéhokoliv postřehnutí dokáže dovézt do Kysaku a pak až za Košice, kdy je třeba asi už vstávat, připravovat pas (s dvěma vízy do Ruské federace…), doladit ruský jazyk, připravit všechny ostatní znalosti slovanských jazyků v přímé možné konfrontaci s tajemnou ukrajinštinou a kochat se do té doby neznámou krajinou v okolí tratě Košice - Čierna nad Tisou.
Jde se na věc. Blíží se státní hranice. Slovenská strana má stanoviště připomínající checkpointy mezi bývalými stanovišti u Berlínské zdi. Rozhodně zajímavé - slovenští celníci jsou pánové v pohodě, možná si je zbytečně idealizuji, jakožto poslední lidi, kterým na pár dní absolutně rozumím a kteří mě zbavili strachu z těch již zmiňovaných ruských víz. Přijíždíme do Čopu, z první návštěvy si nic moc nepamatuji, vlastně nás jenom nechali zavřené ve voze. Vyjíždíme z Čopu a s tím vjíždíme i do obrazovější části článku:




Krásná údolí překlenutá železnicí - to jsou Východní Karpaty




Sovětská architektura, která při pohledu do krajiny vzbuzovala respekt i strach




Ten samý most se soupravou vlaku - 18 vozů přes Karpaty, vůz relace Budapešť - Lvov jsme zanechali cestou, nicméně nám byly přidáno další 5 vozů, včetně jednoho autovozu. Zajímavostí je voják střežící most, mající připravený silný reflektor, v jiné části Ukrajiny jsem se s tímto nesetkal. Tunely mají dokonce strážce dva u každého portálu jednoho. Dokázal by někdo toto "divadlo" vysvětlit?



Cesta z Prahy do Vinnyce trvala skoro 30 hodin, které mi za Košicemi dokázaly pěkně rozhodit biorytmus. Toužebně chtěný restaurační vůz se nekonal! A já se tedy živil šíleně silným, ale chuťově výborným, černým čajem za 7 UAH (tj. asi 7,5 Kč/0,30 €), ze kterého jsem si díky cukru dělal lógr. Díky tomu jsem v podstatě dokázal být vzhůru do 4:15 (a dále do 8 hodin večer) pondělního rána, kdy se můj vlak ocitl na stanici v mé cílové destinaci. Osm hodin do registrace na hotelu, v místě kde jsem nikdy nebyl, navíc absolutně bez světla, sen každého cestovatele. Ten můj „se rozplynul“, když jsem zjistil, že v těchto ranních hodinách jezdí 20 vozové vlaky po 20 minutách v jednom směru. Nebyl důvod se jít ztrácet do města. Zůstanu do rozbřesku na nádraží. Prožil jsem tak úžasných 90 minut, které však zůstanou pouze v mých vzpomínkách. Začalo se klubat světlo zpoza obzoru, začal jsem hledat wifi ve snaze neztratit ani sekundu pobytu. Daří se, načítám mapu a beru čáru směrem ke svým vytipovaným pozicím, tak se na ně podíváme.



Ex. "akvárium" ČS 4-100 v čele 19vozové soupravy vlaku "Slobodina" (Slobodská Ukrajina) relace Charkov - Lvov vyjíždí za Vinnyci




Udržovaná soliterní "máška" depa Darnica projíždí směrem k Žmerince pro svou soupravu obilných vozů, které jako manipulační soupravu v podvečer doveze do Vinnyce



Je dvanáct a je čas se přesunout na hotel, trať nemá vyloženě jižní charakter, přesto 12. hodina je přelomová pro změnu pozice na trati a je to tedy nejefektivnější pro přesun na hotel. Na hotel jsem došel okolo jedné hodiny odpolední, otevřela mi milá paní typicky ruského charakteru, podle akcentu bych snad řekl, že etnická Moskvanka. Po menší debatě a dvou telefonech s druhou paní jsem z hotelu odvolán do 4. hodin a tak se vydávám směrem do města:



Ve Vinnyci je významná vojenská základna a vojenská akademie, kterou symbolizuje na jednom z náměstí vystavený bez přehánění legendární (nadužívání tohoto slova v dopravních kruzích je samo o sobě legendární) MIG 21




Město je děleno na tři části, jež jsou: Centrum historické oddělené od obchodního centra řekou a obchodní část města je dělena hlavní železniční tratí s obytnou částí města. Jelikož mi byla mírně pokažena vize prvního dne pobytu, rozhodl jsem se po obědě v historickém centru a návštěvě turistického centra čokoládovny Roshen pro návrat k trati, tentokráte směr Kyjev. Bohužel jsem našel menší odstavné nádraží u zastávky Vinnyca-tovární a v něm zaparkované tři "sergeje" (dva dvojité a jednoho solitérního) a nevěnoval jsem se provozu na hlavní trati a z odstavného se mi nakonec nepovedlo také nic odvézt, kvůli špatné pozici nádraží, které bylo na vysokém náspu a pozice stínu odpoledne. Navíc mi zdejší "mášky" jedna podruhé začaly odjíždět!
To už se přenášíme do druhého dne pobytu, kdy jsem si sám dokázal rozladit program pozdním vstáváním, kdy jsem první den podle mapování maps.google ušel s nuancí zaměření 28 - 32 km za 14 hodin při 35°C v neznámém a vcelku silně prašném prostředí – ano byl to super den. Vracím se na již známá místa, za již známými lidmi. První den jsem byl konfrontován s jistým člověkem, který se ptal, kdo jsem a co proboha dělám, načež jsem ho potkal druhý den s vnučkou a byl jsem pozván na jejich menší usedlost, kde mi popsal jeho hospodářství a dal mi na posilněnou nějaké menší produkty své snahy.



Doslova a dopísmene ďábelský stroj VL 80K-666 (depo Kozjatyn) s pro srpnovo-zaříjovou dopravu na Ukrajině typickou soupravu - ucelenou soupravou obilných vozů




Paradoxně v zemi kde každá stanice s velkým manipulačním obvodem má svou ČME 3 se mi povedlo tento stroj vyfotit pouze dvakrát a zajímavější dokumentaci podle mě nakonec poskytuje tato, kde neznámý stroj byl vyfocen s lokomotivou LLRZ VL 40U-1397-1. Ta vznikla rekonstrukcí dvojité lokomotivy VL 80T-1397 v Lvovské lokomotivněrekonstrukčním závodě (LLRZ, Львівський локомотиворемонтний завод), celkem takto bylo rekonstruováno 22 lokomotiv VL 80S/T. Druhou rekonstrukci stejného rázu provedl Záporožský lokomotivněrekonstrukční závod (ZLRZ, Запорізький електровозоремонтний завод), ten dodal 24 kusů lokomtiv VL40U, které se dájí od lvovských jasně poznat podle čela z československých lokomotiv ČS 8, ČS 7 vyšší jak 5. série a rekonstruovaných ukrajinských strojů ČS 4 (viz. např. následující fotografie)



Předposlední den jsem musel časně opustit hotel, aby byl připraven na další hosty a to mi dovolilo vyfotit původně na úterý (předcházející den) plánovaný vlak Moskva - Kišiněv.



Ex. "akvárium" ČS 4-199 se soupravou vozů Moldavských drah (CFM) které tvoří vlak Moskva - Kišiněv, moldavské vozy jsou poslední "stodoly", které alespoň rámcově barevně připomínají éru SŽD na Ukrajině. V Rusku takové vlaky stále tvoří kromě moldavských vozů ještě vozy čínské a v menší míře vozy mongolské, které prochází érou korporatního designu. Jedna zajímavost: Denně jsou vypraveny tři páry vlaků Moskva - Kišiněv - Moskva



Můj předposlední den pobytu ve Vinnyci (vlak jel ve tři ráno dalšího dne) Ukrajina slavila svoji nezávislost. Bez jakékoliv předchozí zkušenosti jsem se těšil na velké oslavy, které se splnily. Dokonce jsem potkal všemi možnými médii prezentované ultranacionalisty z partaje Azov, všech 10 a jejich 10 přítelkyň zablokovalo asi na 5 minut hlavní silnici před vinnyckou radnicí, kde probíhaly hlavní oslavy. Vcelku jsem se této situaci zasmál…



Opravdová láska k národu, to mi i v dnešní době silných slov chybí u našich českých i slovenských občanů…



Začal boj s časem a energií, nicméně stejná situace, jako byla zrána ve čtyři, se opakovala i z večera mezi osmou a dvanáctou hodinou, to bylo krásně strávený čas, horší byly následující tři hodiny do příjezdu mého vlaku okořeněné ještě 30 minut zavřenou čekárnou z důvodu úklidu. Bohužel to vše se podepsalo, že jsem dokázal prospat zastávky v Chmelnickém, Lvově a již prezentovaný krásný kus tratě překonávající Karpaty. Již cestou na Ukrajinu jsem se nad tímto krajem mezi Lvovem a Čopem zamýšlel. Cestou tam jsem však měl, nevím jakým zázrakem, kupé sám pro sebe, to se naštěstí již cestou zpět neopakovalo a tak jsem si mohl doplnit nějaké znalosti. Novinkou pro mě bylo, že v naší bývalé „autonomní oblasti“ za naší vlády žilo asi 18 nebo 19 národností. Výčet původního obyvatelstva, které tvořilo nesourodou většinu tohoto kraje, pro zpestření: Bělorusové, Bulhaři, Češi, Maďaři, Němci, Poláci, Rakušané, Romové, Rumuni, Rusíni, Rusové, Slováci, Srbové (balkánští, dolnolužičtí, hornolužičtí), Ukrajinci, Židé, z dnešního pohledu sporní Moravané a Slezané. Zdejší učební materiály uvádějí dokonce dalších 80 reálně menšinových národností.

K jistě zajímavému tématu Zakarpatská oblast bych si dovolil pár poznámek zkonzultovaných s mými dvěma spolucestujícími a třetím z vedlejšího kupé:
1) Podkarpatská Rus měla být na základě dohody ze Saint-Germain přiznána plná autonomie, jako části ČSR. To se však nikdy nestalo a lidé tehdy nad politikou našeho státu vnímali rozhořčení, i když si v referendu v roce 1918 odhlasovali připojení, což právě akceptovala dohoda ze Saint-Germain z roku 1919. Toto rozhořčení však do velké míry bylo tlumeno ekonomickými reformami soustátí a hrozbou SSSR; po druhé světové válce a po rozpadu SSSR jsou zaznamenány pokusy o zpětné připojení Podkarpatí zpět k ČSR/ČSFR

2) Spolu s Haličí šlo o jedny z nejdotčenějších krajů druhou světovou válkou, již v předválečném světě nezmapované osady většinou židovského obyvatelstva s příměsí jedné z dalších 18 národností (viz. nahoře) byly pro německou armádu vítanými cvičnými cíli, civilní ztráty na životech tímto byly obrovské a procentuálně nejvyšší za celé války připadající na nějaký kraj. Dodnes je na polsko-slovensko-ukrajinském pomezí asi 200 nezmapovaných osad, které stále ruinami připomínají osídlení, dalších 200 - 600 osad zmizelo absolutně a bez moderní techniky jsou prakticky nedohledatelné.


Jak jsem se nechtěl zastavovat poprvé v Čopu, tak cestou zpátky bych zde letmo přibrzdil a to díky vysoké vstřícnosti ukrajinský pohraničníků a etnických maďarských dělníků na dráze, posledně jmenovaní dostali 20 UAH na pivo. Podplácet státní orgány jsem se ještě nenaučil ani v ČR.




Vůz Ukrajinských železnic čeká na převázání…




...a zde je již dosazovány klasická šroubovka místo ruského automatického spřáhla SA-3


Podrobnější pohled na převázání vozu v needitovaných fotkách nabízím zde.

Facebook.com - Jak se převazuje vagon na normální rozchod
Už na Ukrajině nám cestou směrem na Slovensku "umřela" lokomotiva 163.110, což zapříčinilo hodinové zpoždění ze stanice Čop a dvě hodiny ze stanice Čierna nad Tisou. Krásná příležitost navštívit i tohle kouzelné městečko. Dokonce jsem našel dva lidi, co se mezi sebou bavili slovensky. To mi udělalo radost a bez obav jsem se mohl zeptat na nějaký obchůdek se zásobami na poslední část cesty do Košic. V obchodě jsem celý zvědavý neslušně nepozdravil a čekal jsem co na mě obsluha, různorodost kraje se sice válkou ztenčila, přesto minimálně čtyři jazyky jsou zde stále zastoupeny. Nechci rozdmýchávat nacionální spory, ale lidská zvědavost je věc zajímavá a osobně si myslím, že poznámka o obchodě do cestopisu prostě patří – a dokonce jsem byl pozdraven slovensky.




Čop. Asi nejexotičtější stanice kam se dostane vozidlo ZSSK a.s.



Myslím si, že o Slovensku se už dále nemá cenu nějak hluboce rozepisovat, zvláště na slovensko-českém železničním serveru. Snad jenom obrázkově překvapivý den strávený se zelenými "dvoubarevkami" 104 a 107, které málem zastínily ty dva slavné páry rychlíků, ale co přeci – kam se hrabe 11, 12 a 13 vozů na vlak s 24 vozy, který jsem na Ukrajině měl tu čest také potkat.



163.104 projíždí s osobním vlakem Chrasť nad Hornádom




163.104 projíždí s osobním vlakem Markušovce




163.107 přijíždí s osobním vlakem ke stanici Spišské Vlachy




Ještě jsem si takhle vzpomněl do epilogu. Na ty čtyři hodiny čekání na vlak v Bratislavě radši zapomenu, já si opravdu přál odpočívat doma…


S pozdravem a přáním co nejvíce kvalitních článků serveru railtrains.sk
Tadeáš Rybka



Za pomoc či jakékoliv menší přispění děkuji: pokladní ČD ve stanici Blansko, zahrádkářům z Vinnyce a Markušovců, týmu z lokomotivy.net a textové editorce V. Chytré, i tak se mohou vyskytnout menší chyby, protože text byl o pár detailů doplněn po korektuře; hlavní zásluha patří uživateli Sigman ze serveru flickr.com díky motivačním fotografiím, které mě však trochu svedly někam jinam…


Tento článok nájdete na stránke railtrains.sk https://www.railtrains.sk

URL tohoto článku je: https://www.railtrains.sk/modules/AMS/article.php?storyid=1656