Glacier-Express - vlakem kolem ledovců (2. část)

railtrains.sk

Dátum:  17.10.2016 0:00   |   Rubrika:  Zo zahraničných tratí   |   Vytlačené:  20.09.2019 17:17

 (pokračování)
V 1. části reportáže z cesty "nejpomalejším rychlíkem na světě" jsem vás krátce seznámil s historií "Glacier-Expressu", prohlédli jsme si St. Moritz a jeho okolí a vydali se na první kilometry podél řeky Inn. Překonali jsme průsmyk Albula a cestu přerušili ve stanici Filisur na západní straně hřebene Albula-Alpen.










Filisur leží na konci širší a rovnější části údolí vytvořeného řekou Albulou, právě tam kde silnice k průsmyku začíná strmě stoupat. Je proto výhodnou základnou pro výlety k průsmyku nebo do okolní přírody. Například údolím Val Spadlatscha vede zajímavá cesta na horskou chatu Elahütte pod Piz Ela (3339 m n.m.) a Corn da Tinizong (3172 m n.m.). Jste-li náročnější a fyzicky zdatní, můžete odtud vyšlapat na průsmyk Pass d'Ela ve výšce 2724 metrů a pokud toho nemáte stále dost a jste na vysokohorské túry opravdu dobře vybaveni, můžete pokračovat přes další průsmyk Fuorcla da Tschitta (2831m n.m.) do údolí Val Milix, které vás zavede do osady Naz na dohled od Predy.

Na obdivovatele železnice a cestující "Glacier-Expressu" čeká veliká atrakce jen kousek za stanicí Filisur. Vlak tady projíždí 216 m dlouhým tunelem, ze kterého vyjede uprostřed svislé skalní stěny přímo na 130 metrů dlouhý kamenný viadukt. Tento 65 metrů vysoký most vede trať obloukem o poloměru 100 metrů a na sklonu 20 promile přes řeku Landwasser, pravý přítok Albuly. Landwasserviadukt má šest dvacetimetrových mostních oblouků na pěti vysokých pilířích a na jeho stavbu prý bylo použito 9200 m3 kamene. Patří k symbolům švýcarského dopravního stavitelství a je zobrazován na mnoha informačních a propagačních tiskovinách i na švýcarských poštovních známkách. Je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Není divu, že Landwasserviadukt patří k nejvyhledávanějším a nejfotografovanějším místům nejen na tratích Rhätische Bahn.



Lokomotiva Ge6/6 704 "Davos" veze 7.8.1994 "Glacier-Express" (Zermatt - St. Moritz) přes impozantní Landwasserviadukt ke stanici Filisur. Stroje řady Ge6/6 II byly původně určeny pro vozbu nákladních vlaků s cementem a jiným materiálem přes průsmyk Albula na stavbu elektrárny Bergell. Po dokončení stavby sloužily k dopravě rychlíků včetně "Glacier-Expressu" na tratích RhB. Od roku 1993 začaly tuto úlohu přebírat nové Ge4/4 III. Ge6/6 II se tak vrátily do čela nákladních vlaků, ale i nadále se podle potřeby objevují na vlacích osobní přepravy. Mašina na snímku má ještě původní sběrače, ty byly roku 1998 nahrazeny polopantografy.




Přímo z 216 metrů dlouhého tunelu Landwasser uprostřed svislé skalní stěny vedou koleje stroj Ge4/4 641 "Maienfeld" v čele vlaku D 560 (St. Moritz - Chur) na Landwasserviadukt.




Pohled na Landwasserviadukt, po kterém 6.7.1995 přejíždí vlak D 560 (St. Moritz - Chur) s lokomotivou Ge4/4 641 "Maienfeld". Vůz za mašinou je z první čtyřkusové dodávky vyhlídkových vozů z let 1986-1988 vyrobených firmou Ramseier&Jenzer v Bielu pro společnost Furka-Oberalp-Bahn. Po zakoupení Panoramawagen firmy Breda byly roku 1994 vyčleněny jako speciální vozy pro skupinové akce. Dnes jsou odstaveny a ponechány jako záložní.



Dál vede trať po okraji širokého a stále klesajícího údolí. Jeho svahy tu nejsou tak strmé a jsou porostlé lesy a loukami, v údolí vidíme i pole. Po čtvrthodince jízdy je v dohledu Tiefencastel s bílou věží kostela Sv. Štěpána, postaveného někdy kolem roku 1650.

Tiefencastel (884 m n. m.), okresní město známé už kolem roku 830 je hluboko v údolí, v místě, kde v době římského impéria stálo vojenské opevnění. Sbíhá se zde několik cest. Ta nejstarší a v minulosti nejdůležitější přichází od Churu přes průsmyk a středisko Lenzerheide a vede na jih do Oberengadinu přes výrazně vyšší průsmyk Julier (2284 m n.m.). Druhou z cest je naše známá silnička na Albulu, ze které u lázní Alvaneu Bad odbočuje silnice do třicet kilometrů vzdáleného Davosu. Další silnice a podle ní i trat' vede na západ až do údolí Rýna. Okolní vysoké a táhlé svahy jakoby se dole sbíhaly v místě, kde leží Tiefencastel. Kdysi to byl strategický a vojensky důležitý bod, dnes je dobrým výchozím místem pro cesty do atraktivního okolí a pro mě pro fotografování železnice.

Také v Tiefencastelu zastavuje "Glacier-Express". Zdejší stanice stejně jako ta ve Filisuru je upravená, absolutně čistá, budova s útulnou a v zimě příjemně vytopenou čekárnou a voňavými WC, venku s autobusovou stanicí a parkovištěm. A protože ve Švýcarsku mezi horami není místa nazbyt, je všechno hned u kolejí.




Hodiny na věži kostela Son Gieri (St. Georg) v obci Surava odbíjejí poledne 31.7.2003 a lokomotiva Ge4/4 641 "Maienfeld" vede vlak D 544 (St. Moritz - Chur) po trati vybudované v mírném táhlém svahu severně od obce. V lesích o kousek dál je zřícenina hradu Belfort, který od počátku 13. století do roku 1499, kdy byl zničen, vládl údolí Albuly. Dnes tu vládne klid a pohoda umocněná cinkáním kravských zvonců, neboť na každé zelené stráni jak tady v údolí tak i vysoko nahoře v průsmycích se pase alespoň několik kraviček.




Pohled na široké údolí Albuly od západu směrem k Filisuru. Vpravo dole je Tiefencastel s nápadnou věží farního kostela St. Stefan, stanice je uprostřed při dolním okraji snímku. Řeka sem přitéká při pravé straně nejnižšími místy. Větší obec ve stráni uprostřed je Brienz/Brinzauls, za ní na dně údolí se schovává Surava. Filisur je ve stínu na samém konci údolí a cesta do průsmyku Albula vede doprava od něho zářezem v úbočí. Širší údolí vlevo od Filisuru patří k řece Landwasser.




Lokomotiva Ge4/4 642 "Breil/Brigels" vede 13.9.2001 vlak D 525 (Chur - St. Moritz) jen pár stovek metrů za stanicí Tiefencastel. Tiefencastel leží na soutoku řek Albula a Julia, která pramení v průsmyku Julier. Když tady bydlíte, jste uprostřed mezi středisky Lenzerheide (pořadatel závodů Světového poháru) na severu a Savognin na jihu vzdálenými vždy 10 kilometrů, Davos je vzdálený 30 kilometrů a do St. Moritz přes průsmyk Julier ujedete kilometrů 45.



Na západ od Tiefencastelu je údolí Albuly velice úzké a má charakter kaňonu. Silnice i trať tudy procházejí jen obtížně pomocí série tunelů a po řadě mostů, které se střídají doslova jeden za druhým. Před stanicí Solis přechází trat' na západní stranu údolí. Albula v těchto místech teče hlubokou úzkou strží a dráha ji překonává na dalším kamenném mostě, tentokrát dlouhém 164 metrů. Vlak jede celých devadesát metrů nad hladinou řeky a Solisbrücke je tak nejvyšším mostem v síti společnosti Rhätische Bahn. Vybudování tratě v takovémto terénu ve skalnatém svahu vysoko nad řekou na opěrných zdech, můstcích a s nespočítatelně propustků má pro cestují své jedinečné kouzlo, jenže v případě neštěstí, jakým bylo nedávné vykolejení vlaku právě v těchto místech, ztěžuje záchranné práce. Zdejší záchranáři ale jsou díky speciálnímu výcviku a technickému vybavení při podobných akcích opravdovými mistry.




Lokomotiva Ge4/4 645 ""Tujetsch" na čele vlaku D 541 (Chur - St. Moritz) přejíždí 7.7.1995 nejvyšší most na tratích RhB, Solisbrücke. Pod obloukem mostu je devadesátimetrová propast s řekou Albulou na dně. Pro lepší představu - 90 metrů je délka fotbalového hřiště. Tento kamenný most z roku 1902 a důkladně rekonstruovaný roku 1997 má kromě hlavního ještě deset bočních oblouků.




Dopolední rychlík D 530 ze St. Moritz do Churu s lokomotivou Ge4/4 651 "Fideris" jede 15.5.2005 přes most Solisbrücke a vydává se vstříc sérii tunelů v soutěsce Schinschlucht. Mašina je v reklamním zbarvení pro vozbu "Glacier-Expressu".




Stroj Ge6/6 412 v čele vlaku D 533 (Chur - Samedan) na mostě Solisbrücke 20.7.2003. Soupravu tvoří pečlivě restaurované vozy z přelomu dvacátých a třicátých let minulého století a pod názvem "Alpine Classic Pullman Express" je nasazována na zvláštní nostalgické jízdy. Několikrát za rok jezdí i v celé trase "Glacier-Expressu" jako "Nostalgischer Glacier-Express".
Lokomotivy Ge6/6 I zvané "krokodýl" byly prvními stroji RhB stavěnými do čela "Glacier-Expressu". Patnáct těchto šestinápravových mašin s č. 401 - 415 vyrobily firmy SLM, BBC a MFO v letech 1921 - 1929 (č. 412 je z roku 1925). Mají výkon 940 kW, rychlost 55 km/h, hmotnost 66 tun a délku přes nárazníky 13300 mm. Stroje byly vyřazovány v roce 1984 a 4 kusy pak postupně do r. 2008 (č. 412 byl sešrotován právě roku 2008). Lokomotivy č. 414 a 415 ale zůstaly dodnes provozní a slouží k vozbě zvláštních vlaků a jako záloha.


Domleschg

Kaňon se náhle otevírá. Před vlakem je Domleschg, široké údolí podél jedné ze dvou pramenných větví Rýna. Tato se jmenuje Hinterrhein a rodí se v ledovcích vysoko nad průsmykem San Bernardino. Loučím se s řekou Albulou a s Rýnem se zdravím na mostě, který svou celkovou délkou 228 metrů a 82 metrů dlouhým hlavním nosníkem je tím nejdelším, po jakém jezdí vlaky RhB.

Zastavujeme na nádraží v Thusis ve výšce 697 metrů nad mořem. Na cestě ze St. Moritz, který leží u pramene řeky Inn, jejíž vody tečou s Dunajem do Černého moře, jsem nyní u Rýna, směřujícího do moře Severního. Ujel jsem 64 kilometrů a překonal výškový rozdíl 1123 metrů, projel 44 tunely o celkové délce 16,647 km a přejel přes 50 mostů měřících v součtu 2445 metrů. Cesta mi trvala hodinu a třicet jednu minutu.

Městečko Thusis založené v polovině 12. století leží na trase z Churu vedoucí dále na jih přes průsmyky Splügenpass do italské Chiavenny a San Bernardino do Bellinzony. Hinterrhein přitéká těsnou a skalami sevřenou roklí. Jejím nejdivočejším místem je uzoučká, hluboká a legendami opředená strž Via Mala, která je velkou místní turistickou atrakcí.

Vydáte-li se do průsmyku San Bernardino a budete-li mít štěstí na dobré počasí, pak věřte, že najdete téměř ideální místo pro nenáročný odpočinek. Louky pod skalnatými vrcholky s potoky a potůčky padajícími přes kameny nabízejí klid a pohodu. Kousek na západ, na konci údolí Rheinwald, je ale docela jiný svět. Svět ledovců plazících se po úbočí Rheinwaldhornu vysokého 3402 metrů a dalších třítisícovek.

Vraťme se rychle na nádraží do Thusis, protože "Glacier-Express" vyjíždí na další úsek své cesty. Údolím Domleschg pojede zhruba půlhodinu. Zelené stráně poseté bílými domky a vesničkami působí malebně a mile a skály svírající na chvilku řeku přidávají trochu dramatičnosti. Horské štíty, které jsem předtím měl téměř na dosah ruky, zde vytvářejí jen efektní kulisu v pozadí. Údolí je plné hradů a hradních zřícenin, tito středověcí strážci obchodních cest a Rýn k sobě neomylně patří tady u Hinterrheinu jen kousek od pramene stejně jako na středním a dolním toku velké řeky.

Milovníci zimních sportů se musí vypravit poněkud výše do hor. Tady dobré terény nabízejí lyžařské areály Sarn (1150 m n.m.) a Tschappina (1585 m n.m.), ale vzhledem k nadmořské výšce a celkovému klimatu v této oblasti je tu lyžařská sezóna kratší a velice závislá na rozmarech počasí. Když zafouká fén, je rychle po sněhu.




Šest kilometrů dlouhá soutěska Via Mala, v překladu "zlá cesta", vypadá jako štěrbina v rozštípnuté skále. Je mezi osadami Thusis a Zillis a byla nejvážnější překážkou na přístupu k průsmykům Splügenpass a San Bernardino. Byla považována za nejnebezpečnější úsek při přechodu Alp. Dnes je velkou přírodní zajímavostí a turistickou atrakcí a na dno soutěsky, kde teče řeka Hinterrhein, lze sestoupit po vybudovaných schodech. Silniční tah k průsmykům vede tunelem proraženým opodál.




Vlak D 905 "Glacier-Express" (St. Moritz - Zermatt) na čele s lokomotivou Ge4/4 611 "Landquart" se 11.7.1997 vydal z Thusis na svou cestu údolím Rýna.




"Glacier-Express" se na své cestě setkává i s nákladními vlaky. V síti Rhätische Bahn je významná nákladní doprava, například přes průsmyk Albula jezdí několik nákladních vlaků denně. Příkladem je tento "Güterzug", který s lokomotivou Ge6/6 703 "St. Moritz" přijíždí 11.7.1997 pod zelenými stráněmi údolí Domleschg do Thusis.




Vlak D 904 "Glacier-Express" (Zermatt - St. Moritz) s lokomotivou Ge4/4 641 "Maienfeld" projíždí 8.7.1999 po břehu řeky Hinterrhein u stanice Rothenbrunnen uprostřed údolí Domleschg, právě tam, kde je řeka sevřena skalami. Vyhlídkové vozy jsou první vozové třídy řady Ap a As a roku 1993 je zakoupila společnost FO (Furka-Oberalp-Bahn) od italského výrobce Breda. Mají kapacitu 48 míst, délku přes nárazníky 18500 mm a celkovou hmotnost 22,5 tuny.




Lokomotiva Ge4/4 631 "Untervaz" se 4.7.1994 na čele vlaku D 2903 "Glacier-Express" (St. Moritz - Zermatt) blíží od městečka Bonaduz ke stanici Reichenau-Tamins. Za mašinou je dvojitý jídelní vůz WR č. 3816+3817 "Jumbo" se 60 místy.



Jak jsem se již zmínil, řeka Rýn má dvě pramenné větve. Ta delší se jmenuje Vorderrhein a pramení dál na západě na svazích Svatogotthardského masivu. Podle té druhé, která se jmenuje Hinterrhein a pramení na jihu v ledovcích nad průsmykem San Bernardino, vede trasa "Glacier-Expressu" údolím Domleschg. Obě rýnské větve mají soutok u města Reichenau.

Zdejší nádraží Reichenau-Tamins je důležitým uzlem v síti Rhätische Bahn. Odbočuje zde trať směrem na Disentis/Mustér, kde se stýká s tratí společnosti Matterhorn-Gotthard-Bahn. Všechny vlaky jsou vypravovány na ramenech Chur - Reichenau-Tamins - Thusis - St. Moritz a Chur - Reichenau-Tamins - Disentis/Mustér. Desetikilometrový úsek Chur - Reichenau-Tamins, společný pro obě tratě, je vzhledem k hustému provozu dvojkolejný s traťovou rychlostí 100 km/h. Jedna kolej je navíc kombinovaná s kolejí normálněrozchodnou, sloužící k obsluze továren v areálu Domat/Ems vagóny z nádraží SBB v Churu.

Můj "Glacier-Express" projel nádražím Reichenau-Tamins a po dvojkolejce uhání k Churu. Odtud se po úvrati vrátíme zpět do Reichenau-Tamins, ale ve skutečnosti už po trati Chur - Disentis/Mustér.




Obě rýnské pramenné větve, Hinterrhein a Vorderrhein, se setkávají v Reichenau. Lokomotiva Ge4/4 632 "Zizers" s vlakem D 901 "Glacier-Express" (Chur - Zermatt) z přejíždí 6.7.2000 po mostě nad jejich soutokem. Proti nám přitéká Vorderrhein od Disentis, od nás Hinterrhein od Thusis a doprava již teče "pravý" Rýn. "Glacier-Express" přijel do Churu od St. Moritz jako spoj D 524 a po odpojení vozů do Churu a přibrání vozů z Davosu a Churu do Zermattu pokračuje jako D 901.




Stejné místo při pohledu z opačné strany. Vlak D 515, první ranní rychlík z Churu do St. Moritz, vedený strojem Ge6/6 707 "Scuol" na 151 metrů dlouhém ocelovém mostě přes Rýn v Reichenau 20.7.2003. Tento spoj pravidelně navážel jídelní vozy pro "Glacier-Express" do St. Moritz, tentokrát veze modrý WR 3810 a dvojitý WR 3816+3817 "Jumbo".




Takto vypadá provoz na dvojkolejném úseku mezi Reichenau a Churem. Osobní vlak R 852 (Thusis - Chur) odjel 4.7.1994 ze stanice Reichenau-Tamins a v čele se strojem Ge4/4 626 "Malans" uhání směrem k Churu. Nahoře nad vlakem je věž evangelického kostela v Tamins, kterou jsme už viděli na jednom z předchozích snímků.



Chur

Padesátitisícový Chur, který leží v údolí Rýna ve výšce 585 metrů nad mořem, je hlavním městem Graubündenu, rozlohou největšího švýcarského kantonu. Je také sídlem ředitelství společnosti Rhätische Bahn a důležitým železničním uzlem. Velké moderní nádraží je společné pro vlaky Švýcarských spolkových drah o normálním rozchodu a pro vlaky RhB o rozchodu 1 metr. Odtud vyjíždějí spoje SBB ve směru na Curych, St. Margarethen a St. Gallen a soupravy RhB na Davos, Disentis/Mustér a St. Moritz. Z prostoru před nádražní budovou odjíždějí vlaky RhB do Arosy.

Chur je moderní, živé obchodní město se zajímavou historií. Nejstarší trvalé osídlení zde bylo již před více než třemi tisíci lety. V době římské se město jmenovalo Curia Raetorum a od roku 284 bylo metropolí tehdejší provincie Raetia. O sto let později zde bylo zřízeno biskupství, první severně od hlavního alpského hřebene.

Staré město nabízí romantické procházky úzkými uličkami s řadou památek. Zdejší katedrála byla stavěna v letech 1152 až 1272 a chlubí se hlavním oltářem z roku 1492. Městská radnice pochází z roku 1540, z řady kostelů je nejstarší St. Luzi z dvanáctého století. Pokud dáváte přednost přírodě, i okolí Churu má svá hezká místa pro příjemné výlety. Přímo z města vede lanovka na Brambrüesch, odkud je dobře vidět město, rýnské údolí a hřeben Calanda zdvihající se vlevo nad řekou. V zimě jsou k dispozici lyžařské areály Furggabühel, Pfäfi a Riedboden. Slouží ale spíš pro místní a návštěvníky Churu, kdo si jede do Švýcarska zalyžovat, určitě pojede jinam.

Atraktivní je cesta vlakem do střediska Arosa. V zimě i v létě nabízí spoustu zážitků ze samotné jízdy i z kouzelné alpské přírody.




Stanice Chur, 21.1.1995. Dole na metrových kolejích stojí lokomotiva Ge4/4 612 "Thusis" vedle soupravy se strojem Ge4/4 III. Vpravo je normálněrozchodná část s vlaky SBB. Příchod na nástupiště je zde řešen nadchodem, který zároveň slouží jako terminál autobusů PostAuto.




Lokomotivy Ge4/4 619 "Samedan" a Ge4/4 623 "Bonaduz" odstupují 6.8.1994 ve stanici Chur od soupravy večerního vlaku D 584 (St. Moritz - Chur), který sem před chvílí přivezly.




Ve stanici Chur je i malé depo s halou provozního ošetření. Nad revizní jámou jsem 6.8.1994 zachytil Ge4/4 618 "Bergün/Bravuogn".




Společnost Rhaätische Bahn má hlavní depo v Landquartu na trati Chur - Davos vzdáleném od Churu 10 minut jízdy. Takto mi v něm 7.8.1994 na paprscích před jednou z rotund zapózovaly lokomotivy Ge4/4 631 "Untervaz", Ge4/4 633 "Zuoz" a Ge4/4 622 "Arosa".




Úzkorozchodná část nádraží v Churu. Od soupravy "Glacier-Expressu" ze St. Moritz odstoupila Ge4/4 646 "Santa Maria Val Müstair" a její místo zaujme Ge4/4 612 "Thusis", která zároveň doplní soupravu o vůz vypravovaný z Churu (21.1.1995).




Lokomotiva Ge4/4 646 "Santa Maria Val Müstair" ve stanici Chur 21.1.1995 po odstoupení od soupravy objíždí, aby se postavila do čela vlaku do St. Moritz.



Vraťme se ale na nástupiště úzkorozchodné části nádraží, kde "Glacier-Express" očekává signál k odjezdu. Čeká mě cesta po dvojkolejce do Reichenau-Tamins a potom již údolím řeky Vorderrhein vzhůru do Disentis.




Tratě z Churu do St. Moritz a do Disentis/Mustér se neoddělují přímo ve stanici Reichenau-Tamins. Skutečná odbočka Albulabahn je dál hned za mostem přes Hinterrhein, tedy už v širé trati. Trať do Disentis pak překročí řeku Vorderrhein a dál je vedena po jejím levém břehu. Stroj Ge4/4 647 "Grüsch" vede 20.7.2003 vlak R 220 (Disentis/Mustér - Chur) k místu napojení Albulabahn. Ta stoupá od řeky (604 m n.m.) nahoru ke tři a půl kilometru vzdálené stanici Bonaduz (659 m n.m.) a je vidět na náspu nad mašinou.




Lokomotiva Ge4/4 609 "Linard" sjíždí 4.7.1994 na čele osobního vlaku R 720 (Disentis/Mustér - Chur) z mostu přes Vorderrhein kilometr před stanicí Rechenau-Tamins. 10 strojů řady Ge4/4 I s čísly 601-610 bylo vyrobeno v letech 1947 a 1953 firmami SLM, BBC a MFO a ve vozbě "Glacier-Expressu" nahradily staré "krokodýly" Ge6/6. Po rekonstrukci v období 1987-1991 mají výkon 1184 kW, tažnou sílu 142 kN, hmotnost 48 t, rychlost 80 km/h a délku přes nárazníky 12100 mm. Ještě dnes (srpen 2015) jsou ve službě stroje č. 603, 605 a 610.



Bündner Oberland
Surselva


Hned za Reichenau vjíždí vlak mezi bílé skály tyčící se na obou březích řeky. Údolí se prudce zužuje a Vorderrhein je stále divočejší. Jsme v soutěsce Rheinschlucht, známé také pod svým rétorománským názvem Ruinaulta, které se nikoli náhodou říká ,,švýcarský Grand Canyon". Skalní stěny a věže se tu zdvihají do výšky dvou set metrů nad zpěněnou hladinu. Trať je vybudována tak, aby vedla co možná nejpříměji. Řeka ale vytváří velké zákruty a značně se klikatí, proto musela být proražena řada tunelů a vlak přejíždí z břehu na břeh po několika ocelových mostech. Ruinaulta je přístupna jen vlakem nebo pěšky. Autem se sem prakticky nedostanete. Hlavní silnice vede severněji, stará a mnohem zajímavější cesta vás sem sice přivede, ale pokračovat podle vody už zase musíte jenom po svých. Zdejší nádraží jsou tak daleko od měst a vesnic, že ve skutečnosti slouží jen turistům a pro vykřižování vlaků. Pokud se vám cesta po břehu zdá poněkud nudná, můžete zvolit jízdu po vodě. Ano, mám na mysli rafting. Desetimístné čluny sjíždějí patnáctikilometrovým úsekem s milovníky vzrušení a dobrodružství, kteří rádi za tuhle atrakci zaplatí.

Mnozí z cestujících "Glacier-Expressu" ani netuší, že jen o kousek dál na severních svazích údolí je velikánský lyžařský areál. Rozprostírá se mezi městy Flims, Laax a Falera a na ledovci Vorabgletscher ve výšce od 1100 do 3018 metrů nad mořem nabízí celoroční lyžování. V zimě jsou možnosti sportovního vyžití pochopitelně největší. ,,Weisse Arena", jak se areál nazývá, má denně na 20 tisíc návštěvníků, kteří mají k dispozici 29 lanovek. Lyžovat se dá na 56 upravených sjezdovkách s celkovou délkou 235 kilometrů, nejdelší z nich je dlouhá 14 kilometrů. Pro běžkaře bývá upraveno na 60 kilometrů tratí. Jsou tady i dvě sáňkařské dráhy a nejdelší U-rampa na světě. A pokud vás sníh omrzí, můžete si vyzkoušet létání na rogalu nebo paragliding. Každý si může vybrat podle své nálady, svých schopností a své peněženky. Není divu, že zdejší areál získal ocenění World Ski Awards jako "Bestes Schweizer Skiresort 2014".




Vlak D 903 "Glacier-Express" jedoucí ze St. Moritz do Zermattu vjíždí 6.7.2001 do kaňonu Ruinaulta, hlubokého údolí řeky Vorderrhein západně od Reichenau. Řeka se zde klikatí, trať několikrát přejíždí z levého břehu na pravý a zpět a některé zátočiny si zkracuje pomocí tunelů.




Pohled dolů do kaňonu Ruinaulta, kde po břehu řeky Vorderrhein projíždí 6.7.2001 vlak R 234 (Disentis-Mustér - Chur).




Lokomotiva Ge6/6 702 "Curia" vede 6.7.2001 vlak D 907 "Glacier-Express" (St. Moritz - Zermatt) podle toku řeky Vorderrhein před stanicí Versam-Safiem.




Bílé skály lemují soutěsku Ruinaulta a i proudící řeka má typické vápencové zabarvení. Na dohled od stanice Versam-Safien jede 6.7.2001 lokomotiva Ge4/4 623 "Bonaduz" v čele vlaku R 244 (Disentis-Mustér - Chur).




Stanice Versam-Safiem leží přímo na dně rýnského údolí na břehu řeky a je hojně využívanou základnou pro vodáky i pěší návštěvníky Ruinaulty. Před kulisou bílých skalních stěn a věží právě zastavuje osobní vlak R 241 z Churu do Disentis se strojem Ge4/4 616 "Filisur"(6.7.2001).




Lokomotiva Ge4/4 613 "Domat/Ems" přijíždí 6.7.2001 na čele vlaku D 902 "Glacier-Express" (Zermatt - St. Moritz) do stanice Versam-Safiem. Několik vozů z přední části soupravy bude v Churu odvěšeno a zbytek včetně Panoramawagen, které se objevují vzadu, po doplnění o vozy z Churu bude pokračovat do St. Moritz jako spoj D 555.




Vlak R 245 (Chur - Disentis-Mustér) vjíždí 6.7.2001 do stanice Versam-Safiem. Je vedený strojem Ge4/4 643 "Vals" v reklamním zbarvení koncernu EMS-Chemie, významného výrobce vysoce výkonných polymerů a speciálních chemických látek. Hladké skříně lokomotiv Ge4/4 III k umístění reklamy přímo vybízejí a dnes jsou skříně všech dvanácti strojů této řady opatřeny reklamními nátěry.



Bílé skály mizí stejně náhle, jako se objevily, a vlak se ocitá uprostřed zeleně. Terén se od severu svažuje stupňovitě a v údolí vytváří řadu vln a vyvýšenin. Trat' je někdy vedena zářezem, vzápětí zas ve svahu nízko nad řekou, občas pak přímo podél vody na samém dně údolí.

Mezitím jsme dorazili do Ilanz (702 m n.m.), města, o kterém je zmínka již v nejstarších známých záznamech z roku 765. Městská práva získalo v roce 1289 a dnes je tu stále k vidění románská věž, zbytky středověkého městského opevnění a řada zachovalých domů ze 17. a 18. století.

Trať vede z llanz dále na západ údolím, které je v této části značně široké s táhlými zelenými úbočími. Severní stráně se táhnou až k několik kilometrů vzdálenému hřebenu, jehož vrcholky sahají do výšky přes tři tisíce metrů, například Hausstock měří 3158 metrů, Piz Urlaun 3359 m, Cavistrau 3252 m, Piz Posta Biala 3074 m. Hory lemující jižní stranu údolí jsou zde poněkud nižší, tak okolo dvou a půl tisíce metrů. Konkrétně Piz Sezner má 2310 m, Piz Titschal 2550 m a Piz Nadels je vysoký 2789 metrů. I tady jsou úbočí zvlněná, zdvihají se jakoby stupňovitě. Trat' se klikatí údolím a stále nenápadně stoupá. Stanice Trun, vzdálená od llanz asi sedmnáct kilometrů, už je o sto padesát metrů výše, přesně 852 metrů nad mořem. Protože stoupá stejně dráha i údolí, chybí možnost vzájemného porovnání sklonu trati a okolního terénu a stoupání vůbec nevnímáte.

Právě u Trunu se údolí začíná zužovat a svahy jsou podstatně strmější. Aby byl i nadále zachován příznivý výškový profil, dráha se odpoutává ode dna a je vedena severním úbočím, kde díky místním nerovnostem a terénním vlnám střídá nehluboké zářezy, kamenné můstky a malé náspy. Řeka Vorderrhein má řadu přítoků, které si vytvořily svá vlastní malá údolí nebo jen rokle. Přes ně je postaveno několik velkých mostů. Hned kousek za stanicí Sumvitg-Cumpadials (982 m n.m.) vede přes rokli Val Russein obloukový 89 metrů dlouhý Russeinviadukt. Jako technická zajímavost tu stojí na původní a dnes nepoužívané části silnice dřevěný zastřešený most z roku 1857. O kilometr dál jede vlak přes Val-Lumpegna-Viadukt, který má vedle třicet metrů dlouhého hlavního pole ještě dalších šestnáct menších oblouků a svou délkou 105 metrů a výškou 57 metrů patří k největším stavbám na dráze RhB přes Bündner Oberland. Některé mosty již nejsou těmi původními z doby zahájení provozu na zdejší dráze, například Val-Sogn-Placi-Viadukt byl nově vybudován v roce 1984 poté, co starý most zničila lavina.

Protilavinové ochraně je tady věnována značná pozornost. Svahy severního úbočí jsou příkré a stoupají vysoko, přes tři tisíce metrů. Vrstva sněhu ztěžklá jarním sluníčkem dokáže sjet do údolí jako ničící bílá záplava. Vedle mechanických zábran je proto v činnosti i signalizace, která okamžitě hlásí každý sebemenší pohyb již vysoko na jižních svazích Piz Lumpegna (2819 m n.m.).

Cesta, zpestřená šálkem dobré kávy, příjemně ubíhá. Vpravo vidím zalesněný svah strmě ubíhající vzhůru nad vlak. Zato na druhé straně se mi otevírá pohled na údolí a jižní úbočí v celé jeho velikosti. Svěží luční zeleň a o něco tmavší odstín keřů a listnatých stromů se tu střídá se sytou barvou jehličí, aby postupně přešly do šedomodrého zbarvení horských hřebenů a vrcholků. Vesničky, nápadné špičatými věžemi svých bílých kostelíků, leží na dně údolí, v úbočích i na jednotlivých vyvýšeninách doslova jedna vedle druhé. Na loukách mezi nimi stojí spousta dřevěných seníků a chlévů. Všude vyzařuje klid a pohoda, není tu žádný náznak spěchu a napětí. Rušivým prvkem není dokonce ani náš vlak, pomalu a elegantně jedoucí nahoru k Disentis.

Jižní úbočí náhle mizí a cestující se dívají do bočního údolí Val Medel. Před vlakem se objevuje mohutná budova benediktinského kláštera s barokním kostelem, dominanta města Disentis/Mustér. Za okamžik už vjíždí "Glacier-Express" do zdejšího nádraží, poslední stanice na tratích společnosti Rhätische Bahn. Od odjezdu ze St. Moritz uplynuly tři a půl hodiny a za tu dobu ujel vlak 145 kilometrů.




Stanice Ilanz s lokomotivou Ge4/4 605 "Silvretta", 13.9.2001. Úbočí poměrně širokého údolí se nejprve zdvihá pozvolna, ale po chvíli strmě až tam, kde přechází v šedou barvu skal ozdobenou sněhem a ledem třítisícových vrcholků.




Vlak RegioExpress RE 1240 (Scuol-Tarasp - Disentis/Mustér) odjel 30.10.2005 ze stanice Trun (852 m n.m.) a v čele s lokomotivou Ge4/4 620 "Zernez" projíždí kolem farního kostela sv. Martina.




Šikmé podzimní slunko nasvítilo lokomotivu Ge4/4 620 "Zernez", která se 30.10.2005 vydala z Trunu s vlakem RE 1240 (Scuol-Tarasp - Disentis/Mustér) na zbývajících 15 kilometrů do stanice Disentis/Mustér.




Před stanicí Disentis/Mustér je trať vedena ve stráni nad řekou Vorderrhein a překonává řadu levých přítoků. Na šestikilometrovém úseku mezi stanicemi Sumvitg-Cumpadials a Disentis/Mustér je 11 mostů o celkové délce 629 metrů. Přes jeden z nich nad roklí Val Russein přejíždí 10.9.1994 lokomotiva Ge4/4 625 "Küblis" v čele odpoledního vlaku R 774 (Disentis/Mustér - Chur).




Údolí Rýna u městečka Disentis/Mustér (1130 m n.m.).




Lokomotiva Ge4/4 612 "Thusis" přiváží 8.7.2000 vlak R 221 (Chur - Disentis/Mustér) ke konečné stanici, ke které mu zbývá ujet jen pár stovek metrů. Šedá budova uprostřed je kostel sv. Placida, postavený v místě kde sv. Placidus údajně roku 720 zemřel.




Dominantou městečka Disentis/Mustér je budova benediktinského kláštera sv. Martina založeného kolem roku 700. Její dnešní podoba pochází z let 1696-1712. Železniční stanice je zde v centru dole pod klášterní budovou.




Pohled na benediktinský klášter z nákladové části kolejiště stanice Disentis/Mustér. Za klášterem se prudce zdvihají svahy končící na Piz Cavardiras (2964 m n.m.).



Část nádraží u západního zhlaví již patří společnosti Matterhorn-Gotthard-Bahn. Je tady ručně ovládaná točna a menší remíza. Vedle na odstavných kolejích čekají lokomotivy MGB na své vlaky. Ty odjíždějí i přijíždějí zhruba v hodinovém intervalu, nepočítám-li sezónní rychlíky a posilové vlaky. Totéž platí i o vlacích RhB, kde je navíc nákladní doprava. V průměru to představuje šest, sedm pohybů za hodinu a přidám-li četný staniční posun (všechny vlaky zde přece přepřahají nebo dělají úvrať) a další jízdy spojené s údržbou tratí, je ve stanici Disentis/Mustér opravdu čilý provoz. Vše ale probíhá lehce, klidně, důstojně. A fakt, že se mezi vlaky často motáme i my, fotografové, berou železničáři s elegantním nadhledem.

Lokomotiva RhB odstupuje a její místo v čele "Glacier-Expressu" zaujímá stroj HGe4/4 II společnosti MGB o výkonu 1932 kW, vybavený zařízením pro jízdu na ozubnici. Dvanáctivozová souprava je pro další cestu příliš dlouhá a těžká, proto je rozdělena a dál odjede jen sedm vozů.



Lokomotiva Ge4/4 622 "Arosa" rozjíždí 10.9.1994 vlak D 906 "Glacier-Express" (Zermatt - Chur) ve stanici Disentis/Mustér. Sem ho přivezla ozubnicová HGe4/4 102 "Altdorf", která jela v jeho čele z Brigu v kantonu Wallis/Valais na jihozápadě Švýcarska.




Typická manipulace ve stanici Disentis/Mustér, kde byla mezitím vybudována zastřešená nástupiště. Stroj Ge4/4 612 "Thusis", který přivezl 8.7.2000 vlak R 221 (Chur - Disentis/Mustér) sem do konečné stanice, objíždí, aby se za chvíli postavil do čela soupravy spoje R 234 (Disentis/Mustér - Davos Platz).




Lokomotiva Ge4/4 628 "S-chanf" najela 30.7.2003 ve stanici Disentis/Mustér na soupravu vlaku R 240 a za chvíli se s ní vydá dolů po proudu rýnské větve Vorderrhein směrem k Reichenau a Churu.




Strojvedoucí stroje Ge4/4 628 "S-chanf" čeká na signál k odjezdu ze stanice Disentis/Mustér, 30.7.2003.




Vlak R 244 (Disentis/Mustér - Chur) s lokomotivou Ge4/4 621 "Felsberg" se připravuje 10.7.1997 ve stanici Disentis/Mustér k odjezdu.




"Šestikolo" Ge6/6 701 "Raetia" společnosti Rhätische Bahn čeká 7.7.1995 ve stanici Disentis/Mustér na svůj vlak "dolů". Vlevo před remízou stojí HGe4/4 102 "Altdorf" dopravce FO (Furka-Oberalp-Bahn, dnes Matterhorn-Gotthard-Bahn, MGB).




Ve stanici Disentis/Mustér zastavil 10.9.1994 spoj R 761 (Chur - Disentis/Mustér) RhB s lokomotivou Ge4/4 625 "Küblis". Vlak zde končí, mašina bude odvěšena a po chvíli objede na konec soupravy, se kterou se vydá zpět do Churu. Vpravo je stroj HGe4/4 31 z roku 1940, patřící FO. Ten byl necelý rok po pořízení tohoto snímku po poruše zrušen.




Před kulisou bílých hor stojí 15.5.2005 u remízy společnosti FO ve stanici Disentis/Mustér další ozubnicový stroj řady HGe4/4 I, tentokrát s číslem 33. Je z roku 1949 a je stále provozní. Tyto lokomotivy se jako první stroje FO postavily do čela "Glacier-Expressu", když začal po elektrizaci tratí přes průsmyky Furka a Oberalp jezdit výhradně v elektrické trakci. Byly vyráběny firmami SLM Winterthur, Maschinenfabrik Oerlikon a Waggonfabrik Schlieren v letech 1940-1956 a produkce čítala 8 kusů. Mají pojezd Bo'Bo', délku 14120 mm, hmotnost 48,6 t, výkon 911 kW a tažnou sílu 186 kN. Maximální rychlost na ozubnici byla 30 km/h (převodový poměr 1:5,6) a adhezně 50 km/h (1:6,31). "Elektrokrokodil" či "Balkonlok", jak byla nazývána, je tak významnou součástí historie "Glacier-Expressu".




Ozubnicová lokomotiva HGe4/4 106 "St. Gotthard/S. Gottardo" na točně ve stanici Disentis/Mustér 4.7.1996. Dnes je vozba "Glacier-Expressu" záležitostí výhradně těchto mašin, označovaných jako řada HGe4/4 II. Byly vyráběny v letech 1986 a 1989-1990 lokomotivkou SLM Winterthur, elektrická část je od ABB. 8 kusů s napájením 15 kV 16,7 Hz převzaly SBB pro Brünigbahn (dnes Zentralbahn), 8 strojů koupily FO a 5 mašin BVZ (těchto 13 s napájením 11 kV 16,7 Hz přešlo k 1.1.2003 pod MGB). Mají pojezd Bo´Bo´, hmotnost 64 tun, délku 14776 mm, výkon 1932 kW, tažnou sílu 230 kN adhezně či 280 kN na ozubnici a maximální rychlost 100 km/h (na ozubnici 40 km/h).




Na vozbu osobních vlaků jsou nasazovány ozubnicové zavazadlové vozy řady Deh4/4 II, vyrobené pro společnost FO v počtu 6 kusů v letech 1979 a 1984 firmami SLM (Schweizerische Lokomotiv- und Maschinenfabrik, Winterthur) a BBC (Brown, Boveri & Cie., Baden). Mají pojezd Bo´Bo´, délku 15500 mm, hmotnost 49 t, výkon 1032 kW a nejvyšší rychlost 60 km/h adhezně a 30 km/h při jízdě na ozubnici. Soupravy jsou obvykle řazeny ze dvou vozů řady B a řídícího vozu řady ABt. Na snímku ze 4.7.1996 je stroj Deh 4/4 93 ""Oberwald" se soupravou osobního vlaku ve stanici Disentis/Mustér.




Do stanice Disentis/Mustér přijel 16.9.2003 vlak R 322 (Andermatt - Disentis/Mustér) společnosti MGB vedený lokomotivou HGe4/4 106 "St. Gotthard/S. Gottardo". Mašina dostala reklamní nátěr propagující "Autoverlad Furka", tedy vlakovou kyvadlovou přepravu aut úpatním tunelem pod průsmykem Furka v režii firmy MGB.






Po vzniku společnosti MGB (Matterhorn-Gothard-Bahn) fúzí FO a BVZ k 1.1.2003 došlo pochopitelně k přeznačování vozidel. Původní barevné schéma, tedy červená skříň s šedou střechou a šedým rámem, bylo zachováno, změnilo se značení a logo na bocích skříně. Na snímku z 15.5.2005 je HGe4/4 106 "St. Gotthard/S. Gottardo" již s označením MGB ve stanici Disentis/Mustér. Změnu značení výstižně ukazuje snímek stroje HGe4/4 107 "Grimsel" pořízený 30.10.2005 ve stanici Andermatt, kde pod logem MGB je stále vidět "stín" loga FO.




Vyhlídkový vůz č. PS4011, zařazovaný do souprav vlaku "Glacier-Express", ve stanici Disentis/Mustér 10.7.1997.




Disentis/Mustér je největším rétorománským městem v Bündner Oberland a význačným církevním centrem. Velký kostel patřící k benediktinskému klášteru pochází z let 1695 až 1772, ale opatství zde bylo údajně založeno již před rokem 770. Ve městě je dalších dvanáct kostelů a je opravdu zajímavé poslouchat, když zvoní a odbíjejí poledne.

Disentis/Mustér je lázeňským městem. První pacienti se sem přijeli zbavit svých revmatických potíží před téměř sto padesáti lety, roku 1870, kdy zde byl otevřen první lázeňský hotel. Disentis/Mustér leží v nadmořské výšce 1130 metrů a jeho okolí poskytuje dost příležitostí pro pobyt v přírodě i pro zimní a letní sportovní radovánky. Zdejší lyžařský areál je nad městem na svazích Péz Ault (3027 m n.m.). Lanovka vás vyveze na vrchol Caischavedra do výšky 1872 metrů a pak již máte k dispozici síť vleků.

Na jih vede z Disentis údolím Val Medel silnice vzhůru do průsmyku Passo del Lucomagno, přes který pokračuje do města Biasca v jihošvýcarském ,,italském" kantonu Ticino. Průsmyk neleží na zdejší poměry v žádné závratné výšce, má pouhých 1914 metrů nad mořem. Hřeben, kterým prochází, ale sahá do tří tisícovek a pro vyznavače vysokohorské turistiky je rozhodně atraktivním prostředím. Pod vrcholem Piz Medel (3211 m n.m.) se rozkládá ledovec Glatscher da Medel, viditelný již od Disentis. K němu se můžete vydat údolím Val Plattas. Cesta vás zavede vzhůru k horské chatě Camona da Medel v průsmyku Fuorcla da Lavaz vysoko do výšky 2524 metrů až těsně pod ledovec. V nejbližším okolí průsmyku Passo del Lucomagno je pak celá řada dalších lákavých cílů pro horské túry.

Glacier-Express stojí připraven k odjezdu u druhého nástupiště nádraží Disentis/Mustér. Poslední kontrola, zavíráni dveří. Červená lokomotiva HGe4/4 II s bílým názvem vlaku na čele a logem společnosti Matterhorn-Gotthard-Bahn na bocích se dává do pohybu a já otevírám další díl svého putování.

(pokračování)

23.9.2015

Predchádzajúcu časť nájdete TU:
Glacier-Express - vlakem kolem ledovců (1. část)

autor: Denda60 a Mik trainfoto


Tento článok nájdete na stránke railtrains.sk https://www.railtrains.sk

URL tohoto článku je: https://www.railtrains.sk/modules/AMS/article.php?storyid=1667