Švýcarsko (1)

V pondělí v poledne jsem vyjíždím spěšným vlakem do Náchoda, kde jsem si udělal hodinu pauzu, využitou k obědové návštěvě restaurace Reduta. Složení: knedlíčková polévka, koprová omáčka s knedlíky a malinovka pak na delší dobu bylo poslední teplým českým pokrmem Po návratu na nádraží a odjezdu spěšným vlakem do Starkoče a dalším Sp vlakem do Hradce Králové se na nástupišti potkávám s Honzou a Martinem a míříme rychlíkem do Prahy. Vlak jel včas a nebyl ani moc plný, odklonem přes Poříčany jsme nepřijeli ani nijak zpoždění. Přijeli jsme radši o hodinu dříve, po vyfocení Vectrona PSŽ jsme si šli do pokladny vyměnit koruny za švýcarské franky. Pak ještě něco dokoupit ve zdejší Bille a poté už jen k nástupišti, čekat na náš další vlak.

Z Prahy do Zürichu jsme cestovali v lůžkovém voze od 18:01 do 8:20. Po příchodu do kupé jsme ještě složili postele na sezení, ale před hornorakouským Linzem, spolu s průvodcem zase předělali na ležení. Já jsem si lehnul už před Linzem, kluci využili 3 hodinového pobytu a šli ven. Ve voze se moc klidně spát nedalo, měli jsme kupé přímo nad podvozkem a bylo to dost hlučné. Nějak jsme se trochu prospali, ale často probouzeli. Ráno jsme asi hodinu před příjezdem na konečnou dostali k snídani čaj, dvě housky, máslo a marmeládu.

V Zürichu jsme během 30 minut přestoupili na IC 810, vedeným patrovou soupravou s nímž jsme jeli přesně dvě hodiny přes do Vispu, vlak byl dost plný, ale místo jsme si našli. Ve Vispu jsme si v drážních úschovních skřínkách zamkli věci na přespání a další které nebyly úplně zapotřebí. Dál jsme za půl hodiny odjeli vlakem IR 1818 vedeným klasickou soupravou. Vlak byl hodně dlouhý a skoro celou cestu jsme měli vůz jen pro sebe. Cestou jsme měli výhledy na hory, vodopády nebo také vinice, vlak jel jen něco málo přes hodinu.

Dojeli jsme do Montreux, kde jsme po chvíli přestoupili na úzkorozchodnou ozubnicovou železnici. Tento vlak jel nahoru hodně plný, seděli jsme v prvním voze tak jsme měli navíc výhled na strojvedoucího. Nejvyšší rychlost činila 25 km/h, ale to už při takovém stoupání vypadalo místy dost rychlé. Stoupání bylo hodně prudké, ale pokaždé se vlak úplně v pohodě rozjel. Úspěšně jsme z krásného počasí u jezera vyjeli do velké mlhy ve výšce 2042 metrů nad mořem. Chvílemi bylo vidět aspoň na nádraží a chvílemi zase ani na 10 metrů, úplná změna počasí.

Po hodině nahoře, kde jsme se jen najedli ještě vlastních zásob a koukali na mlhu, jsme se vrátili zase dolů, postupně jak jsme klesali a pak se začalo objevovat sluníčko. Dojeli jsme zpátky do Montreux, kde bylo větší teplo a úplně jasno.

Po chvíli jsme odjeli osobním vlakem s klasickou soupravou do Lausanne. Tam jsme chvíli něco vyfotili na nádraží, provoz byl velký a jezdily různé soupravy. Pak jsme se šli podívat na pláž k jezeru, měli tam dobrou čokoládovou zmrzlinu. Jinou stranou zase zpátky přes město k nádraží, kde jsme ještě chvíli setrvali.

Zpátky jsme přímým vlakem přes Montreux jen projeli a dojeli až do Vispu. Tam jsme si vzali ze skřínky věci a šli pryč od nádraží, k řece dál za město. Mezi řekou, cyklostezkou a rybníkem jsme rozdělali stan a spali tam asi od 23 do 7 hodin.

Ráno se dalo využít toho, že vedle rybníka u cyklostezky byly zdarma otevřené veřejné záchody. Byli jsme tři a tam dvě místa, takže pořád dobré, navíc tam bylo čisto a uklizeno.

Před 8 hodinou už jsme museli odejít, začali tam u rybníka sekat trávu. Ale to tak nevadilo, už jsme byli skoro sbalení a mohli hned odcházet na nádraží, kde jsme si už ve známých skřínkách zamkli věci na přespání. Něco k jídlu ještě ze zásob zůstalo, tak stačilo jen koupit pití. Po deváté hodině následoval odjezd vlakem do Zermattu. Trať byla úzkorozchodná, elektrizovaná a převýšení 1000 metrů vlak zvládl i bez ozubnice. Ve vlaku nám uznali FIPky, ale na další cestu do Gornergratu jsme si u průvodčího koupili zpáteční jízdenku za 49 CHF pro každého, ale to byla jedna z mála tratí, kde to bylo potřeba.

V Zermattu jsme si fotili odjíždějící Glacier Expres. Šli jsme na konec nástupiště a proti nám průvodčí z našeho vlaku, překvapivě neměl žádné řeči proti, ale ještě nám řekl v kolik ten vlak pojede a poradil nám kde se líp postavit na focení, tam jsou opravdu jiní lidé. Ještě jsme vyfotili motorovou posunovací lokomotivu a náš vlak odzadu, pak jsme šli pomalu na další vlak, se kterým jsme jeli na Gornergrat, vstup byl přes jízdenku na turniket a ve vlaku bylo docela dost místa.

Vlak zdolával dost prudké stoupání, ale zase úplně pomalu to nejelo. Trať byla také úzkorozchodná, elektrizovaná a tady už musela být ozubnice. Cestou mezi stanicemi byly dvě odbočky, kde se vykládal náklad z vozů - autem se tam těžko dostává. Dojeli jsme na konečnou, kde jsme přes turniket zase vystoupili. Chvíli počkali a vyfotili náš vlak, jak jede zpátky s kopci, které byly pěkně vidět.

Poté jsme se šli podívat ke kostelu, okolo hotelu na vyhlídku do okolí. Na vyhlídce jsme chvíli zůstali, fotili jsme okolí a mluvili a po chvíli k nám přišel starší pán. Byl to pán z Čech, který se tam přestěhoval v roce 1968 před komunisty. Říkal, že byl v Africe a po celé Evropě a tak různě nám tam povídal. Po chvíli jsme udělali fotku na památku a on už šel na vlak do Zermattu. My pak do hotelu, kde jsme si dali pivo po tom horském výstupu.

Pak zpět na vlak, a aby těch lidí od nás nebylo málo, tak jsme před nádražím potkali skupinku asi 10 nádražáků ze Zlína, který tady také projížděli okolí na "FIPky". Zpáteční vlak zpátky byl dost plný, ale místo k sezení jsme měli, takže všechno dobré.

Po návratu do Zermattu, kde bylo 20 minut na přestup na další vlak, se čas využil k nákupu pizzy v nádražní restauraci, kde říkali, že to do 10 minut udělají. Opravdu to stihli a tak nám dvě pizzy zabalili do krabice s sebou do vlaku. Cestou do Vispu jsme to postupně snědli, bylo to po předchozím dni aspoň něco teplého k jídlu. Ve Vispu jsme si vzali ze skřínky naše věci na přespání a pokračovali dalším vlakem do Andermattu.

Trať byla zase úzkorozchodná, elektrizovaná a tady to vlak zvládnul bez ozubnice. Stoupání překonávala spíše pomocí velkých oblouků, ale výhledy do okolí pořád pěkné a počasí přálo.

V Andermattu se nádraží přestavovalo. Další vlak, kterým jsme měli pokračovat, byl psaný hned vedle, vešli jsme dovnitř - a jiný nápis. On to byl opravdu jiný vlak, hned jsme vystoupili a on odjel. Nás vlak vyjel asi po 2 minutách z depa na tu stejnou kolej a tak už jsme odjeli tím správným.

Cestou do Disentisu jsme překonávali ještě větší stoupání, ale bez ozubnice, jen s velkými oblouky a četnými výhledy do krajiny na kopce, jezera a údolí. Vlak měl na začátku z důvodu pozdního vystavení soupravy asi 5 minut zpoždění, ale cestou to stáhnul, jak se projížděly zastávky na znamení.

Po příjezdu do Churu jdeme z nádraží na druhý konec města. Podle informací, které jme obdrželi, míříme ke kempu na kraji města. Po příchodu zjišťujeme, že kemp je zavřený. Naše tábořiště jsme rozložili mezi řekou a dálnicí na takové louce, kde jsme spali asi do 7 hodin.


Text a foto: Tomáš Sagner